Svědkové Jehovovi a krevní transfuze

Svědkové Jehovovi nemohou přijmout krevní transfuze. Domnívají se, že tím poslouchají Boží pokyn ohledně zdržování se krve a berou to jako jednu z oblastí, která je - narozdíl od ostatních církví - identifikuje jako pravé náboženství.

Úvod - proč je to důležité

Watchtower dříve vyučovala, že transplantace orgánů nejsou pro křesťany přípustné. V roce 1980 se toto stanovisko po více než 10 letech změnilo a od té doby jsou transplantace považovány za přijatelné.^3^ Můžeme jen spekulovat kolik svědků Jehovových se za těch více než 10 let dostalo do situace, kdy by jim transplantace mohla zkvalitnit, prodloužit či přímo zachránit život, ale kvůli tehdy současnému a mylnému učení Watchtoweru tento lékařský zákrok zcela zbytečně odmítlo.

Každý svědek Jehovův by měl proto velmi pečlivě prozkoumat, zda je učení Watchtoweru o krvi skutečně založené na Bibli a jestli se nemůže jednat o omyl stejně jako v případě zákazu transplantací.

Tento článek vám v tomto zkoumání může pomoct. Porovnává současný postoj Watchtoweru ke krvi s tím, co o použití krve říká Bible. Cílem článku v žádném případě není propagovat krevní transfuze nebo kritizovat ty, kteří krevní transfuze z náboženských důvodů odmítají. Jednoduchou pravdou je, že krevní transfuze ani zdaleka nepředstavují vždy to nejlepší řešení. Nicméně existují okolnosti (např. hemoragický šok při masivní ztrátě krve), kdy může být transfuze jedinou terapií, která udrží pacienta naživu.^21^ Každý člověk by měl v této otázce učinit osobní rozhodnutí na základě svého svědomí. Společnost Watchtower nicméně na základě své interpretace Bible po svých členech autoritativně vynucuje, aby se řídili jejím názorem a transfuze krve rezolutně odmítali. Prozkoumejme, zda má pro to Watchtower rozumné a ospravedlnitelné důvody.

Obsah:

• Současný postoj svědků Jehovových

• Nesrovnalosti v současném postoji

• Biblické texty, které údajně ospravedlňují zákaz transfuzí

• Biblický pohled

• Postoj prvních křesťanů

• Oběti

• Děti svědků Jehovových

• Závěr

Současný postoj svědků Jehovových

Svědkové Jehovovi nesmějí konzumovat krev ani přijímat transfuze plné krve nebo “čtyř hlavních složek krve” – červených krvinek, bílých krvinek, krevních destiček a plazmy. Přijímat krevní frakce je pro ně přijatelné, jak ukazuje např. kniha Radujte se ze života navždy! na str. 165^1^:

Nesrovnalosti v současném postoji

1. “Bible takové podrobnosti neuvádí”

Ve Strážné věži z 15.06 2004, str. 30 se píše:

“A objevují se další léky, které obsahují (alespoň na začátku) extrakty krevních složek. U takové léčby se nejedná o transfuzi základních složek, ale obvykle se přitom využívá jen jejich frakcí. Měl by z léčebných důvodů křesťan tyto frakce přijmout? To nelze říci. Bible takové podrobnosti neuvádí, takže každý křesťan musí na základě svého svědomí udělat před Bohem vlastní rozhodnutí.”

Krevní frakce nejsou zakázané, protože o tom “Bible neuvádí takové podrobnosti”. Tento argument dává smysl a je rozumný. Když použijeme úplně stejnou logiku, proč jsou zakázané krevní “složky”, o kterých Bible neuvádí o nic víc podrobností?

2. “krev má být vylita na zem” vs. dárování krve

Watchtower tvrdí, že posvátnost krve vyžaduje, aby byla vylita na zem, a odvolává se například na 3. Moj 17:13:

“13 Pokud nějaký Izraelita nebo cizinec, který bydlí mezi vámi, uloví divoké zvíře nebo ptáka, kteří se smí jíst, vylije jeho krev a pokryje ji prachem.”

Svědkové Jehovovi proto nesmějí darovat krev nebo si nechat skladovat svou vlastní krev:

“Občas lékař na pacienta naléhá, aby si nechal několik týdnů před operací odebrat svou vlastní krev (preoperativní odběr autologní krve), takže v případě potřeby by lékař mohl pacientovi tuto krev podat. Avšak takové odebrání, uchovávání a transfundování krve je v přímém rozporu s tím, co se říká ve 3. a 4. Mojžíšově. Krev by neměla být uchovávána, ale měla by být vylita — tedy jakoby vrácena Bohu. Je pravda, že mojžíšský Zákon již nyní neplatí. Svědkové Jehovovi však mají úctu k Božím zásadám, které obsahoval, a jsou rozhodnuti, že se budou ‚zdržovat krve‘. Z tohoto důvodu nejsme dárci krve, ani pro pozdější transfuzi neuchováváme svou vlastní krev, jež má být ‚vylita‘. Tyto metody jsou totiž v rozporu s Božím zákonem.” w00 10/15 str. 31

Svědkové Jehovovi ale mohou využívat krevní frakce. Proč je to paradoxní? Protože tyto krevní frakce jsou získány právě z krve dárců - lidí, kteří tím pádem “porušili” Boží zákon o krvi. Darovaná krev je skladována a svědkové Jehovovi ji mohou využít, když potřebují určitou krevní frakci. Jinými slovy svědkové Jehovovi těží z krve dobrovolných dárců a bezplatných lékařských výhod, které z toho vyplývají, ale zároveň mají zakázáno stejným způsobem sami prospět společnosti a darovat krev, která může někomu dalšímu pomoct.

Na příkladě imunoglobulinu uvažujme také o tom, jak nedůsledně Watchtower uplatňuje zákon o tom, že krev zvířete měla být vylita na zem. Immunoglobulin (Ig) je frakce krevní plazmy. Imunoglobulinové injekce se používají mimo jiné k léčbě různých autoimunitních a infekčních onemocnění. Immune Deficiency Foundation Patient & Family Handbook (5. vydání), str. 147 popisuje, jak se produkuje imunoglobulin použítý k léčbě:

“Každý normální člověk má doslova miliony různých protilátek, ale protože existuje tolik různých mikrobů, žádný člověk nemá vytvořeny protilátky proti všem mikrobům. Nejlepším způsobem, jak zajistit, aby Ig obsahoval širokou škálu protilátek, je zkombinovat nebo “dát dohromady” plazmu od mnoha jedinců. … Ig se připravuje z plazmy odebrané velkému počtu zdravých jedinců, obvykle v rozmezí 10,000-50,000… Prvním krokem při výrobě Ig je odstranění všech červených a bílých krvinek. To se často provádí hned po vyjmutí krve z dárcovy paže procesem zvaným plazmaferéza… Poté jsou imunoglobuliny z plazmy chemicky přečištěny v několika krocích.”

Watchtower zde používá dvojí metr. Na jedné straně jsou prý krev a plazma natolik posvátné, že se musí vylít na zem, na druhou stranu Watchtower nevidí nic špatného na použití léků vyrobených smícháním a uskladněním plazmy 50 000 lidí dohromady. Přitom člověk nemůže dokonce skladovat ani svou vlastní krev jen na několik hodin, aby se při operaci transfuzí vrátila zpět do těla. A to na základě příkazu z Mojžíšského zákona, který pro křesťany není závazný.

3. Rozdělení na “hlavní” a “vedlejší” složky

Krev je tekutina složená z vody, hemoglobinu, několika druhů bílých krvinek, krevních destiček, bílkovin, glukózy, hormonů, imunoglobulinů, růstových faktorů, albuminu a řady dalších látek.

Watchtower tvrdí, že “hlavní” složky (plazma, červené krvinky, bílé krvinky, krevní destičky) Bůh zakazuje a že neví, jak se Bůh dívá na “vedlejší” složky (vše ostatní), a proto se ohledně nich může každý rozhodnout sám a nebude vyloučený ze sboru, pokud je přijme. Musíme se nicméně ptát, na jakém biblickém základě by takové rozdělení na “hlavní” a “vedlejší” složky mělo existovat? Podle čeho by se případně mělo určit, co je “hlavní” a co je “vedlejší” složka? Podle podílu složky na celkovém objemu krve? Pak by vyhrála voda, která tvoří cca 50 % objemu krve, a krevní destičky (0.17 %) s bílými krvinkami (0.1 %) by rázem ztratily na “důležitosti”.^22^ A kolik procent musí daná složka mít, abychom ji mohli kategorizovat jako “hlavní”? Nebo bychom snad měli vzít v potaz, jak důležitá daná složka je? Kdo to dokáže určit? Někteří by možná řekli, že mezi nejdůležitější složky patří hemoglobin, který vykonává hlavní funkci krve - přenáší kyslík z plic do celého těla; navíc je zodpovědný za červenou barvu krve a tvoří cca 15 % objemu krve, což je 55 krát více procent než krevní destičky a bílé krvinky dohromady.

Watchtower se svévolně rozhodla, že Bůh rozděluje krev na přijatelné a nepřijatelné frakce podle toho, jak jsou v krvi rozloženy. Když se podíváte na vzorek krve pod mikroskopem, rozeznáte 4 základní složky - červené krvinky, bílé krvinky a destičky, které jsou suspendovány v plazmě.

Vezměme si například červené krvinky. Když je zbavíme vody, přibližně 95 % jejich hmotnosti tvoří hemoglobin. Jak někdo může říct, že červené krvinky jsou ještě krví a jsou pro Boha posvátné, ale hemoglobin už ne (nebo minimálně že hemoglobinem si nejsme jistí, a tak je na svědomí)?

3. Celá krev po částech

Přijmout celou krev či její “4 hlavní složky” je nepřípustné, nicméně frakce z nich jsou přijatelné. Toto pravidlo vytváří situaci, kdy svědek Jehovův teoreticky může dostat celou krev, pokud by mu byla dávkována po frakcích.

Pokud jsou pro Boha posvátné krev a její “hlavní” složky a musí tedy být vylity na zem, dává smysl že tato posvátnost najednou přestává platit, když krev rozdělíme na “menší” části (které ve skutečnosti nejsou menší - například hemoglobin představuje 15 % objemu krve, kdežto krevní destičky 0.1 % krve)?

Pro příklad si vezměme krevní plazmu. Svědek ji nesmí přijmout. Nicméně může přijmout vodu z plazmy - ta tvoří cca 92 % plazmy. A také může přijmout zbylých 8 % látek z plazmy - albuminy, globuliny atd.

Jaký dává smysl, že svědek může přijmout obyčejnou vodu z plazmy, ale ve chvíli, kdy budou s vodou smíchány albuminy, globuliny atd., stane se ta samá voda najednou nepřijatelnou?

Aby bylo učení o krvi Watchtoweru konzistentní, buď krev patří Bohu a měla by být zakázána spolu se vším, co z ní je, nebo by celá krev a vše, co je z ní, mělo být necháno na svědomí.

Pro ilustraci: představme si zloděje, který ukradne auto. Byla by tato krádež přijatelnější, kdyby zloděj rozmontoval auto na “hlavní složky” (řekněme motor, vůz a převodovku) a pak dále na “frakce” (jako je karburátor, písty, kapota)? Určitě ne. Pouze v případě, že by auto nebylo ukradeno, by měl člověk právo jej rozebrat a použít nebo prodat všechny díly, jak velké, tak malé - podle libosti.

4. Krev je symbol života

Běda vám, slepí vůdci! Říkáte: ‚Když někdo přísahá při chrámu, nic to neznamená, ale když někdo přísahá při chrámovém zlatu, je to závazné.‘ 17 Blázni a slepci! Co je víc: zlato, nebo chrám, který zlato posvěcuje? 18 Také říkáte: ‚Když někdo přísahá při oltáři, nic to neznamená, ale když někdo přísahá při daru, který na něm leží, je to závazné.‘ 19 Slepci! Co je víc: dar, nebo oltář, který dar posvěcuje? Matouš 23:16-19

Watchtower říká, že krev je symbolem života:

“Bůh si zvolil lidskou i zvířecí krev jako symbol života.” tp kap. 14 str. 117

“Pro Jehovu je krev symbolem života a my bychom se na ni měli dívat stejně.” Jak zůstat v Boží lásce str. 90

Ano, Bible říká, že krev je symbol života; ale je to jenom symbol. Život sám je větší a důležitější než jeho symbol. Jaký dává smysl obětovat tu důležitější věc (život), abyste “nezneuctili” jeho pouhý symbol (krev)?

Představte si podobnou situaci. Svatební prsten je symbol manželství. Podle logiky, kterou svědkové uplatňují na krev, by měl být manžel ochotný vzdát se raději své manželky než svatebního prstenu, který je jen symbolem manželství.

Je smutné, když náboženství učí, že svatost “symbolu života” je důležitější než život sám.

5. Posvátnost života vs. posvátnost krve

V Radujte se ze života navždy!, v kapitole “Boží názor na krev” se píše:

1. Jak se Jehova dívá na krev?

Jehova svým starověkým služebníkům řekl: „Život každého tvora je … jeho krev.“ (3. Mojžíšova 17:14) Z Jehovova pohledu krev představuje život. A protože život je posvátný – je to vzácný dar od Boha – i krev je posvátná.

Řekněme, že život je posvátný i krev je posvátná. Co je posvátnější? A jak posvátné jsou frakce krve? Pokud je člověk v situaci, kdy pro přežití potřebuje určitou krevní frakci, měl by dát přednost životu nebo frakci krve?

Dále v článku jsou uvedeny biblické důvody, proč můžeme jednoznačně říci, že je důležitější život.

6. Představuje současné učení správné a konečné stanovisko?

Postupné změny učení

Společnost Watchtower až do poloviny 20. století neměla k transfuzím krve výhrady a dokonce se o nich několikrát vyjádřila v pozitivním duchu.^7^ Transfuze označila za nepřijatelné až mnoho desítek let po svém založení.^26^ I tak nebylo přijmutí transfuze přestupkem, za který mohl být svědek Jehovův vyloučen.^9^ To se změnilo v roce 1961, od té doby může přijmutí transfuze vést k vyloučení.^10^ V roce 1961 bylo také jasně uvedeno, že odmítání krve se vztahuje jak na plnou krev, tak na její frakce. Strážná věž z 11.01. výslovně zmínila hemoglobin:

“Proto je špatné přijmout krevní transfúzi nebo místo ní infuzi nějaké krevní frakce pro zachování života."^5^

“Pokud je však na etiketě uvedeno, že určité pilulky obsahují hemoglobin, podobné zkoumání odhalí, že pochází z krve; takže křesťan ihned ví, že by se měl takovému přípravku vyhnout."^5^ w61 11/1 str. 670

Zákaz tehdy platil na “cokoli, co je z krve získáno a použito k udržení života nebo k jeho posílení”, tedy jak na krevní “složky” tak frakce. V roce 1963 bylo ve Strážné věži uvedeno:

“Pokud jde o krevní transfuze, ze studia Bible a publikací Společnosti Watchtower ví, že se jedná o nebiblickou praktiku. (1. Mojžíšova 9:4; Skutky 15:28, 29) Nyní je na něm, aby sám nesl břemeno odpovědnosti a uplatňoval to, co o této záležitosti říkají Písma. Jednoho dne možná půjde do nemocnice na operaci. Tam lékaři vysvětlí svůj postoj. “Dobrá,” řekne lékař, “pak použijeme plazmu.” Nebo mu lékař řekne: “To, co potřebujete, jsou červené krvinky, které přenášejí kyslík. Máme červené krvinky, které můžeme použít. Co vy na to?” Je možné, že se křesťan v lékařských věcech příliš neorientuje. Má se obrátit na služebníka svého sboru, nebo na Společnost? To by nemělo být nutné, pokud je připraven nést svůj vlastní náklad odpovědnosti. Stačí, když se zeptá lékaře: “Z čeho byla odebrána plazma?” “Jak se získávají červené krvinky?” “Odkud jste tuto látku získal?” Pokud je odpověď: “Krev,” ví, jakým směrem se má vydat, protože pod tento princip nespadá jen plná krev, ale cokoli, co je z krve získáno a použito k udržení života nebo k jeho posílení.” w63 2/15 pp. 124

V roce 1982 bylo ve Strážné věži (22. červen) uvedeno:

“Ačkoli tyto verše nejsou uvedeny v lékařských termínech, svědkové je chápou tak, že vylučují transfuzi plné krve, balených červených krvinek a plazmy, stejně jako podávání krevních destiček a bílých krvinek. Náboženské chápání Svědků však absolutně nezakazuje použití složek, jako je albumin, imunoglobuliny a hemofilní přípravky; každý Svědek se musí individuálně rozhodnout, zda je může přijmout."^5^

V roce 1992 byl znovu konkrétně hemoglobin výslovně označen za složku, které se máme vyhýbat:

“Bylo by samozřejmě správné vyhýbat se výrobkům, na jejichž etiketě jsou uvedeny takové složky jako krev, krevní plazma, plazma, bílkovina globin (či globulin) nebo železo z hemoglobinu (či z globinu).” Strážná věž 1992, 15. října 1992, str. 31

Zásadní změna přišla v roce 2000. Od té doby je zakázáno přijímat celou krev a její 4 “hlavní složky”. Pokud jsou však “složky” rozděleny na frakce, jejich přijetí je povolené:

“Pokud však jde o frakce těchto základních složek, musí se každý křesťan po důkladném rozjímání spojeném s modlitbou rozhodnout sám na základě svého svědomí.” Strážná věž 2000, 15. června, s. 29-31.

Následující obrázek shrnuje vývoj přijatelných krevních složek:

Shrnutí

Jak jsme viděli, učení o krvi prošlo významnými změnami. Můžeme z toho vyvodit, že Svědkové Jehovovi by se neměli slepě řídit nařízeními, který vydá vedoucí sbor. Představte si svědka žijícího v roce 1980, který leží v nemocnici a potřebuje produkt z hemoglobinu. Upřímně věří, že udělá Bohu radost, když poslechne vedoucí sbor a tento produkt odmítne. Dnes víme, že to bohužel udělal úplně zbytečně, protože později Watchtower hemoglobin povolila. Znamená to, že Bůh kolem roku 2000 změnil na hemoglobin názor? Ne. Je to skupina neinspirovaných mužů, co o sobě tvrdí, že je Božím kanálem na zemi, která mění “pravdu” každých X let. Stejně tak se může stát, že Watchtower znovu změní své stanovisko a například povolí “4 hlavní složky” krve - zemřít za současné porozumění Watchtoweru tak nedává smysl.

7. Rabínský formalismus

“Učitelé zákona”

„Učitelé zákona“ kdysi usilovali o to, aby co nejpodrobněji vyložili příkaz ze 2. Mojžíšovy 16:29 („Ať nikdo sedmý den nevychází ze svého místa“). Rozhodli proto, že o sabatním dnu člověk může od okraje města nebo vesnice ujít pouze určitou vzdálenost (o něco méně než 915 metrů). Tato vzdálenost byla nazývána „sabatním dnem cesty“ (tento výraz se používal v Ježíšových dnech; srovnej Skutky 1:12). Nicméně, existoval způsob, jak ujít daleko více, a rabíni mu dali své požehnání. O co šlo?

Člověk si ve skutečnosti den před sabatem mohl vytvořit druhé bydliště tak, že kdekoli od svého domu, ale stále ještě v dosahu 915 metrů, zanechal zásoby, které mu poskytly potravu alespoň na dvě jídla. To mu umožnilo, aby o sabatu cestoval nejprve ke svému druhému bydlišti, a odtud dalších asi 915 metrů tam, kam potřeboval.

Podobně bylo „nastaveno“ i přikázání z Jeremjáše 17:22, které nedovoluje „v sabatním dnu … vynášet žádný náklad ze svých domovů“. Učitelé zákona usoudili, že nic v tomto příkazu nebrání tomu, aby věci byly přenášeny z jedné části domu do druhé části domu, a to ani tehdy, když dům byl obýván více než jednou rodinou. Rozhodli proto, že lidé, kteří žijí v domech soustředěných kolem určitého místa, například společného nádvoří, mohou vytvořit pro celou skupinu domů obecný, přikázáním povolený vstup tím, že u vchodu do nádvoří vztyčí veřeje dveří, a nahoře je spojí trámem. V tom okamžiku se mohlo na všechny domy pohlížet jako na jedno místo k bydlení, a nic již nebránilo tomu, aby se věci mohly přenášet z jednoho domu do druhého, a to bez porušení zákona.^16^

Paralela v dnešní době

Porovnejme nyní tuto metodu uvažování a právnických kliček se způsobem, který Watchtower používá, když v praxi uplatňuje svá nařízení, která se týkají určitých aspektů lékařské praxe. „Otázky čtenářů“ ve Strážné věži z 01.03. 1989 (česky 20/1989, samizdat) rozebíraly metodu, při které se pacientovi před operací odebere krev, uskladní se, a opět se při operaci nebo po ní použije. Závěr je kategorický: Svědkové Jehovovi tuto metodu NEPŘIJÍMAJÍ. Proč? Je uveden text z 5. Mojžíšovy 12:24, podle kterého musí být krev zabitého zvířete vylita na zem. Z blíže neuvedeného důvodu je tento text chápán jako analogie výše popsaného lékařského postupu, při kterém se živému člověku odebere a potom uskladní jeho vlastní krev.

Článek poté ale pokračuje rozborem jiné metody, kdy během operace je pacientova krev kvůli okysličování vedena do mimotělního krevního oběhu, nebo je použit přístroj pro hemodialýzu (umělá ledvina) filtrující krev a pak je přivedena zpět do pacientova těla. Čtenáři se v článku dozvídají, že na rozdíl od první metody, je tento způsob zacházení s krví pro křesťana přijatelný. Proč? Protože křesťan tento proces může pokládat „za prodloužení svého oběhového systému, aby krev mohla projít umělým orgánem“, a může na tuto metodu nahlížet tak, že „krev v tomto uzavřeném okruhu je stále součástí jeho těla, a proto nemusí být ‚vylita‘“.

Jak odlišné je toto umělé „prodloužení“ oběhového systému od právního formalismu rabínů, které umožňovalo „prodloužení“ sabatního dne cesty tím, že se uměle vytvořilo nové místo bydliště? Nebo jak se od dávného legalismu, podle kterého se formálním vztyčením dvou zárubní překlenutých trámem vytvořil „uzavřený okruh“ několika domů, odlišuje to, že krev je formálně stále chápana jako součást „uzavřeného okruhu“? Je patrné, že ten samý druh chytráckého uvažování a právně-formalistického používání zvláštních detailů, který se hodil v době minulé, se hodí i dnes.

Ve svém srdci mnozí svědkové cítí, že metoda skladování vlastní krve není proti Bibli o nic více než metoda, při níž se používá mimotělní krevní oběh nebo přístroj pro dialýzu. Watchtower jim ale nedovolí, aby se řídili svým vlastním svědomím.

Apoštolové neměli žádné fyziologické příručky. Krev se vztahovala pouze na krev. Nerozlišovali krev tak, aby bylo možné ji oddělit a povolit konzumaci jedné složky krve a jiné ne. Biblický zákon o krvi nebyl o hnidopišství, ale o úctě k životu.

8. Předpojaté informace

Jedna věc je požadovat po všech svých členech, aby se striktně řídili specifickým výkladem Bible, ale zcela jiná věc je dávat svým členům lékařské informace, které jsou předpojaté, neobjektivní a nepřesné, aby je utvrdily ve stanovisku Watchtoweru. V historii Watchtoweru bohužel můžeme vidět příklady tohoto přístupu.

Řada článků Watchtoweru vzbuzuje v průměrném svědkovi z krve strach. Barvitě popisuje, jak nebezpečné transfuze jsou - že krev je kontaminována AIDS, plísněmi a hepatitidou, že transfuze krve může vést ke změně osobnosti nebo že je obchod s krví poznamenaný chamtivostí. Na druhou stranu publikace obsahují pramálo informací o tom, k jakým pozitivním výsledkům transfuze vedou nebo k jakému pokroku v této oblasti došlo (zajímavé je, že před tím, než Watchtower transfuze krve zakázala, se takové zmínky v publikacích vyskytovaly).^8^ Následují některé citace z publikací:

“Co říci o použití krve? Žádný, kdo objektivně zkoumá fakta, nemůže popřít, že krevní transfúze zahrnuje velké riziko”. Jak může krev zachránit náš život?

“Tento bod je zajímavý a o tom, že se může týkat transfuzí krve, svědčí i svědectví lékařů. Například ve své knize Kdo je váš lékař a proč? Doktor Alonzo Jay Shadman říká: “Krev v každém člověku je ve skutečnosti člověk sám. Obsahuje všechny zvláštnosti jedince, odkud pochází. Patří sem dědičné poskvrny, náchylnost k nemocem, jedy způsobené osobním životem, stravovacími a pitnými návyky - jedy, které vyvolávají nutkání spáchat sebevraždu, vraždu nebo krádež, jsou v krvi.” S tím souhlasí i Dr. Americo Valerio, brazilský lékař a chirurg působící již více než čtyřicet let. “Morální šílenství, sexuální úchylky, potlačování, komplexy méněcennosti, drobné zločiny - to vše často následuje po transfuzi krve,” říká.” ⁵ Strážná věž 1961, 1. září, s. 564

Jak víme, neexistuje žádný důkaz pro to, že by krev dárce mohla změnit osobnost člověka - takové tvrzení je absurdní.

“Někteří říkají, že krevní transfuze jsou neškodné. Věříte tomu? Po 40 let byl Rober Khoury znám jako čestný člověk. Pak mu byla po pádu podána krevní transfuze. “Dozvěděl jsem se, že dárce byl zloděj,” řekl Khoury policii. “Když jsem se zotavil, zjistil jsem, že mám strašnou chuť krást.” A kradl."^5^ Probuďte se! 1969 červenec 8 s.30

“Obraz se stal ještě pochmurnějším. Vydání časopisu The New England Journal of Medicine (1. června 1989) podalo zprávu o „Latentních infekcích HIV“. Bylo zjištěno, že někteří lidé mohou být po léta nosiči viru AIDS, aniž se to dalo zjistit běžnými nepřímými testy. Někdo by snad nebezpečí rád minimalizoval jako řídké případy, ale dokázalo se, „že riziko přenosu AIDS prostřednictvím krve a jejích součástí nemůže být úplně vyloučeno“. (Patient Care, 30. listopadu 1989) Znepokojivý závěr: Negativní test nelze chápat jako čisté zdravotní vysvědčení. Kolik lidí ještě dostane AIDS z krve?” Jak může krev zachránit náš život?, str. 12

“Na celém světě je prodej krve velký byznys.”

…

“No a co je pro mnoho lidí obecně znepokojivé, pokud jde o velký byznys? Je to chamtivost. Chamtivost se projevuje například tehdy, když velké podniky přesvědčují lidi, aby si kupovali věci, které ve skutečnosti nepotřebují, nebo ještě hůře, když veřejnosti stále vnucují některé výrobky, o nichž se ví, že jsou nebezpečné, nebo když odmítají vynakládat peníze na to, aby své výrobky učinily bezpečnějšími. Pokud je obchod s krví poznamenán tímto druhem chamtivosti, jsou životy milionů lidí na celém světě ve velkém nebezpečí. Zkazila chamtivost obchod s krví?”

9. Kdo má “vinu krve”?

Na začátku článku jsme již mluvili o tom, že Watchtower dříve zakázala transplantace orgánů a o něco později tento zákaz zrušila. Podobně v průběhu let měnila své stanovisko na to, jaké krevní komponenty může svědek přijmout.

Tato nařízení ovlivnila život skutečných lidí. Tito lidé v důsledku pokynů vedoucího sboru odmítli zdravotní péči, která jim jinak mohla zdravotně pomoci či přímo zachránit život. Další hledisko je, že svědkové, kteří v tomto ohledu neposlechli organizaci, mohli být vyloučeni a tím odloučeni od své rodiny a přátel.

Kdo je za toto utrpení zodpovědný? Jednoznačně společnost Watchtower, která se považuje za Boží sdělovací prostředek a vyžaduje bezvýhradnou poslušnost. Ještě smutnější je, že se představitelé Watchtoweru nikdy veřejně neomluvili ani nevyjádřili lítost nad svými omyly v této otázce a utrpením, které tím způsobili.

Je rozumné řídit se v lékařských otázkách ojedinělým výkladem Bible náboženství, které má “vinu krve”?

Biblické texty, které údajně ospravedlňují zákaz transfuzí

Hlavním argumentem Watchtoweru na otázku, proč zakazuje krevní transfuze, je, že Bůh zakázal konzumaci krve Noemovi, pak Izraelitům a pak i křesťanům ve zprávě ve Skutcích 15:29:

Svědkové Jehovovi vyhledávají pro sebe i pro svou rodinu tu nejlepší dostupnou zdravotní péči. Přejí si nicméně takovou léčbu, při které se nepoužívá krev. Proč?

Jejich postoj je založen na jednom ze základních zákonů, které Bůh dal lidstvu. Hned po potopě v Noemově době Bůh lidem dovolil jíst zvířecí maso. Uložil jim však toto omezení: Nesměli jíst krev. (1. Mojžíšova 9:3, 4) Protože z Noema pocházejí všechny lidské rasy, platí tento zákon pro celé lidstvo. Nikdy nebyl zrušen. Platnost tohoto zákona Bůh potvrdil o více než 800 let později izraelskému národu a vysvětlil, že krev je svatá, protože představuje duši neboli život. (3. Mojžíšova 17:14) O dalších patnáct století později dali křesťanští apoštolové všem křesťanům pokyn, aby „se zdržovali . . . krve“. (Skutky 15:29)

Svědkové Jehovovi jsou přesvědčeni, že není možné zdržovat se krve a zároveň ji přijímat do těla v podobě transfuze. w08 10/1

Prozkoumejme, jestli z uvedených biblických zpráv vyplývá, že máme v dnešní době odmítat transfuze.

1. Zákon daný Noemovi

1. Moj. 9:1-7:

Bůh požehnal Noemovi a jeho synům a řekl jim: „Buďte plodní, množte se a naplňte zemi. 2 Strach a hrůza z vás bude dál na všech zvířatech, na všech ptácích, na všech plazech a na všech mořských rybách. Vydávám vám je do rukou. 3 Všechna zvířata vám budou sloužit k jídlu. Všechna vám je dávám, stejně jako jsem vám dal zelené rostliny. 4 Ale nebudete jíst maso s jeho životem – jeho krví. 5 Také budu každého živého tvora volat k odpovědnosti za vaši krev, za váš život. Každého člověka budu volat k odpovědnosti za život jeho bratra. 6 Kdo prolije krev člověka, člověkem bude prolita jeho krev, protože Bůh udělal člověka ke svému obrazu. 7 A vy buďte plodní a množte se, přibývejte na zemi a naplňte ji.“

Platnost pro dnešní dobu

Společnost Watchtower tvrdí, že pokud jsou všichni lidé Noemovými potomky, platí pro ně i tyto příkazy. Dále se předpokládá, že pokyny o krvi v mojžíšském Zákoně jsou pouhým opakováním nebo rozpracováním zákona, který byl dán Noemovi, a tudíž stále platí.

Jestliže je to tak, nemělo by totéž platit pro další příkazy z téže pasáže: „buďte plodní, množte se a naplňte zemi“? A jestliže je to tak, čím Společnost Watchtower ospravedlní výzvy svým členům, nejen aby zůstávali svobodní, ale též aby manželé zůstali bezdětní?⁶ Jestliže lze Jehovova slova pronesená k Noemovi na téma rození dětí a ‚plodnosti a hemžení‘ odložit jako překonaná, jak je možné zároveň tvrdit, že Jeho slova o krvi je třeba považovat za stále platná? A jak je možné použít je jako východisko pro podporu tvrzení, podle kterého jsou nařízení mojžíšského Zákona o krvi stále platná pro dnešní křesťany?

Kontext

V 9. kapitole 1. Mojžišovy jsou poprvé uvedeny zásadní principy týkající se života a krve. Také je zde znovu zdůrazněno, co bylo řečeno už Adamovi a Evě, totiž aby se rozmnožovali. Tato témata spolu souvisí. Propojuje je důležitost života pro Boha při uskutečňování jeho záměru. Povšimněme si ale, že příkaz v 1. Moj. 9:4 týkající se krve není řečený bez kontextu a jako univerzální zákon. Je to spíš “doložka” k nově udělenému právu jíst zvířata:

“Pouze maso s jeho duší — jeho krví — nebudete jíst.” (NWT 1997)

Ale nebudete jíst maso s jeho životem – jeho krví. (NWT 2019)

“Nesmíte však jíst maso, dokud je v něm život, totiž krev.” Bible21

Zastavme se teď na chvíli a popřemýšlejme, proč byla taková “doložka” stanovena - proč mohli jíst zvířecí maso, ale s jednou podmínkou - že v něm nebude krev. Zvažte prosím tuto otázku: kdybyste byli Noemem a neměli v této věci žádný další příkaz kromě toho, který jste právě dostali, co byste vyvodili, proč Jehova toto ustanovení učinil?

Týká se pasáž z 9. kapitoly 1. Mojžíšovy především krve? Ne. Týká se především života, jeho plození a ústupku, který Jehova dělá, když dovoluje lidem odebrat život zvířatům. Ale vzhledem k tomu, že člověk nyní mohl zabíjet pro potravu, hrozilo nebezpečí, že se život v jeho očích znehodnotí. Musel existovat mechanismus, díky němuž by člověk i nadále pamatoval na to, že navzdory tomuto ústupku je život posvátný a patří Bohu. Rituální vykrvácení zvířete před jeho konzumací by jednak sloužilo jako připomínka této skutečnosti, jednak by člověku poskytlo příležitost ukázat Jehovovi, že tyto věci uznává a respektuje.

To, že pasáž pokračuje zaměřením se na hodnotu lidského života, dává tuto skutečnost do dalších souvislostí. Společným bodem celé pasáže je, že si musíme vážit života stejně jako Bůh. Přestože je člověku dovoleno brát život zvířatům, máme stále uznávat jeho hodnotu, stejně jako máme uznávat hodnotu lidského života. Ze 4. verše – v kterémkoli překladu – je jasné, že Bůh na tomto místě mluví o krvi pouze a jedině v souvislosti se zabíjením zvířat, a poté se zabíjením lidí. V případě zvířat měla být krev vylévána evidentně jako uznání toho, že život, který byl takto obětován (kvůli potravě), byl vzat pouze s Božím svolením, nikoli na základě přirozeného práva. U lidí volala prolitá krev po krvi toho, kdo ji prolil, protože lidský život je Boží dar, a nikdo od Boha nedostal právo tento dar po libosti odnímat. Prolitá krev usmrcených zvířat a zabitých lidí představuje život, který byl zmařen.^23^ Totéž platí u často uváděných veršů z mojžíšského Zákona, které vyžadují, aby krev byla „vylita“. Ve všech případech se nepochybně jedná o krev zvířat, která byla usmrcena. Krev zde zastupuje život, který byl vzat, a ne život, jenž trvá v živém tvorovi.^24^

Mělo by ve světle těchto dosud uvedených zásad smysl odmítnout potenciálně život zachraňující lékařskou péči, která by zahrnovala krev nebo její složky, nebo ji odepřít druhým?

K transfúzím krve nedochází proto, že by došlo k zabití zvířete nebo člověka. Zdrojem krve je žijící dárce, jehož život zůstává zachován.

Hlavním principem zdůrazněným v 9. kapitole 1. Mojžíšovy (nutně) není použití nebo zneužití krve. Jde spíše o to zacházet se životem - s veškerým životem, ale zejména s lidským životem - jako s něčím cenným. Patří Bohu. Je pro něj cenný. Přikazuje nám, abychom si ho vážili.

Na důkaz toho, že se Zákon pro Noema týkal spíše aktu zabití zvířete než samotné krve, uveďme 5. Mojžíšovu 14:21:

“Nesmíte jíst žádné zvíře, které bylo nalezeno mrtvé. Smíte je dát cizinci, který žije ve vašem měste, a ten ho může jíst nebo ho smíte prodat cizinci odjinud. Jsi totiž pro Jehovu, svého Boha, svatý lid.” 5. Moj. 14:21

Izraelité byli pod Mojžíšovým zákonem, a proto nemohli jíst nalezené mrtvé zvíře. Co je ale zajímavější: pakliže platí, co říká Strážná věž z 1. října 2008, tedy že se i na cizince, jako Noemovy potomky, vztahoval “zákon o krvi”, který dal Bůh Noemovi, z toho, že Bůh v 5. Moj. 14:21 cizincům dovoluje jíst nalezené mrtvé zvíře, jde vidět, že Boží pokyn daný Noemovi se nevztahoval na samotné jedení krve - jinak by jim to výslovně nedovolil.

2. Pesach

Rozmluvy z Písem, str. 130 uvádí tento argument:

“Bůh vždy schvaloval jedině obětní použití krve”

Jedná se však o logický omyl. Uvažujme o tomto příkladu příkazu:

1. Nesmíte používat výrobek X k účelu A (k jedení s masem zabitého zvířete)
2. Výrobek X musíte používat k účelu B (při obětování)

Je podle toho z logického hlediska přípustné použít výrobek X pro účel C?

To bez dalších informací nelze říci. Abychom mohli říct, že Bůh vždy schvaloval pouze účel B, a proto žádný jiný účel není přípustný, bychom museli přeformulovat druhý příkaz takto:

2. Nesmíte používat výrobek X k žádnému jinému účelu než k účelu B.

Příkazy v Mojžíšově zákoně týkající se krve nejsou takto univerzálně formulovány. Některá použití krve jsou výslovně vyloučena, některá jsou v zákoně výslovně zahrnuta a vše ostatní musí být buď vyloučeno na základě nějakého zavedeného principu, nebo prostě považováno za použití mimo rozsah daných příkazů.

Kromě toho není platné tvrzení, že “Bůh vždy schvaloval jedině obětní použití krve”. První pohromou pro Egypťany v 7. kapitole 1. Mojžíšovy bylo proměnění Nilu a všech zásob vody v Egyptě v krev. Ačkoli krev nevznikla odnětím života, byla to zřejmě skutečná krev a její použití sloužilo k jinému než obětnímu účelu. Podle toho bychom mohli upravit argument z Rozmluvy z Písem následovně: “V případech, kdy šlo o odejmutí života, Bůh vždy schvaloval jedině obětní použití krve”. A lékařské použití krve od lidských dárců krve nezahrnuje odejmutí života.

3. Mojžíšův zákon

Celý Mojžíšův zákon přestal platit, když Ježíš zemřel.^18^

Zákaz krve také platil jen pro Izraelity a ne na tehdejší Boží služebníky, kteří nebyli součástí izraelského národa:

“Znamená to snad, že Zákon pro nás není v dnešní době závazný? Žalmista vysvětlil, že na velkou většinu lidí se Zákon vlastně nikdy nevztahoval: „[Jehova] říká své slovo Jákobovi, své předpisy a svá soudcovská rozhodnutí Izraeli. Tak neučinil žádnému jinému národu; a pokud jde o jeho soudcovská rozhodnutí, ta oni neznali.“ (Žalm 147:19, 20) Potom, co na základě Ježíšovy oběti Bůh uvedl v platnost novou smlouvu, nebyl povinností dodržovat Zákon vázán už ani izraelský národ. (Galaťanům 3:13; Efezanům 2:15; Kolosanům 2:13, 14, 16)” w99 9/15 str. 22 viz také it-1 str. 1046

Tímto bychom mohli tuto celou podkapitolu uzavřít s tím, že vzhledem k tomu, že Mojžíšův zákon se již na křesťany nevztahuje, není nutné dodržovat ani Mojžíšovy zákony týkající se krve, a proto pro naši diskuzi o přijatelnosti krve nemá Mojžíšův zákon žádnou relevanci.

V další kapitole se ale budeme zabývat 15. kapitolou Skutků, kde je křesťanům dána rada, aby se zdržovali krve (Sk. 15:20), a proto bude užitečné, když už teď prozkoumáme aspekty Mojžíšova zákona, abychom lépe pochopili možný rozsah a použití pozdějšího příkazu ze Skutků. Jakub zjevně nerozšířil předchozí Mojžíšův zákon, ale navrhl, aby určité jeho aspekty, křesťané z pohanů zachovávali (viz Sk. 15:21). Pokud tedy nelze prokázat, že by se Mojžíšův zákon vztahoval na transfuze krve nebo jiné lékařské použití krve (byť jen v principu), pak by bylo nelogické tvrdit, že by tak mohl činit křesťanský zákon.

Postupně budou uvedeny nejdůležitější biblické odkazy v Zákoně, které se týkají krve. Někteří čtenáři, kteří podporují zákaz krve, si při čtení následujících odstavců možná budou myslet, že se až příliš zabýváme detaily Mojžíšského zákona. Nicméně pokud jsme ochotni přijmout a propagovat zákaz transfuzí, který může znamenat rozdíl mezi životem a smrtí, měli bychom být také ochotni věnovat pozornost všemu co k danému tématu Písmo říká.

Na začátku je třeba zmínit jednu zajímavou věc: v Desateru není nikde zmínka o použití krve. Můžeme polemizovat o tom, zda má těchto prvních deset přikázání nějaký zvláštní význam. Považujeme je však za neměnná s výjimkou sabatu, a i ten má pro křesťany své uplatnění. Pokud by existoval neměnný zákon týkající se krve, který by nakonec překonal samotný Mojžíšův zákon, pak bychom mohli očekávat, že bude figurovat někde na začátku seznamu zákonů, i když se nedostal do první desítky. Než se však zákon dostaneme k jakékoli zmínce o obětním použití krve a zákazu jejího požívání, najdeme zde zákony o otroctví, napadení, únosu, odškodnění, svádění, zoofilii, vdovách, sirotcích, falešných svědcích, úplatkářství a další.

Kdyby někdo sestavil seznam přikázání, která používají svědkové Jehovovi, na jakou příčku podle důležitosti by se dostalo učení o zákazu krve? Možná žádný jiný zákaz kromě smilstva není v myslích věřících tak pevně zakotven.

První zmínka o krvi v Mojžíšově zákoně je:

“Nebudeš mi obětovat krev oběti spolu s něčím kvašeným.” (2. Mojžíšova 23:18)

Na tomto místě se možná dostáváme k trojcifernému číslu, pokud bychom měli vyjmenovat všechny zákony, které tomuto předcházely. A to ani tento zákon nezakazuje krev. Týká se toho, že pro obětní účely se nemá míchat krev s něčím kvašeným.

Přidává tento zákon něco k zásadám, které jsme si dosud stanovili, pokud jde o přípustnost lékařského použití krve k potenciálnímu zachování života nebo snížení rizika jeho ztráty? Ne.

Pokračujme v hledání a najděme další zmínku o krvi v Zákoně.

Pro většinu svědků Jehovových by to pravděpodobně bylo překvapivé zjištění, ale výše uvedené nařízení o krvi je jednou z posledních zmíněných věcí a tím zákon končí. Alespoň tam končí původní zákonná smlouva řečena Izraelitům. Vzpomínáte si, jak na hoře Sinaj Izraelité souhlasili se smlouvou a jednohlasně odpověděli: „Budeme dělat všechno, co Jehova řekl.”? (2. Moj. 24:3) No a to je vše, k čemu se oficiálně zavázali. Ano, zákon byl později rozšířen o všechny “drobnosti” a obětní předpisy, ale nikde v původní smlouvě nenajdeme přísné předpisy o používání krve. Není tam nic, kromě již zmíněného příkazu nemíchat ji při obětování s kvasem.

Pokud je absolutní zákaz používání krve k jakémukoli účelu univerzálním a neměnným zákonem, jak potom vysvětlíme jeho úplnou absenci v původní smlouvě Zákona?

Po přečtení Zákonné smlouvy Mojžíšem je samotná smlouva uzavřena krví a Áron a jeho synové jsou uvedeni do úřadu za použití krve k jejich posvěcení.

“Mojžíš vzal krev obětí, polovinu dal do misek a druhou polovinou pokropil oltář. 7 Pak vzal knihu smlouvy a nahlas ji přečetl lidu. A lid řekl: „Budeme dělat všechno, co Jehova řekl, a budeme poslušní.“ 8 Mojžíš vzal krev, pokropil lid a řekl: „Toto je krev smlouvy, kterou s vámi Jehova uzavřel na základě všeho, co jste právě slyšeli.“ 2. Moj. 24:6-8

“Potom vezmeš druhého berana a Áron a jeho synové mu položí ruce na hlavu. 20 Berana porazíš a vezmeš trochu jeho krve a dáš ji Áronovi a jeho synům na lalůček pravého ucha, na palec pravé ruky a na palec pravé nohy a pokropíš krví oltář ze všech stran. 21 Pak vezmeš trochu krve, která je na oltáři, a trochu oleje pomazání a postříkáš tím Árona a jeho oděv i jeho syny a jejich oděvy. Tak posvětíš Árona a jeho oděv i jeho syny a jejich oděvy.” 2. Moj. 29:19-21

Dozvídáme se, že krev byla symbolicky použita k posvěcení kněžství. To nakonec ukazuje na hodnotu Ježíšovy prolité krve. Říkají nám však tyto rituály něco o tom, zda by křesťan mohl akceptovat použití krve pro lékařské účely v případě ohrožení života? Ne, neříkají.

Tolik k 2. Mojžíšově a původní smlouvě Zákona. Nemíchání krve s kvasem je znovu zopakováno v 2. Moj. 34:25, ale to je jen opakování stejného zákona.

A tak přejděme k 3. Mojžíšově (Levitikus), která, jak už název napovídá, “obsahuje hlavně předpisy levitského kněžstva” (Celé Písmo je inspirováno Bohem a prospěšné str. 25). Podrobné předpisy uvedené v knize Leviticus lze jistě ztotožnit s tím, co apoštol Pavel označuje jako “předpisy pro posvátnou službu” (Heb. 9:1). Všimněte si, že Pavel dále uvádí, že “šlo o předpisy, které souvisely s tělem a které byly dány až do stanoveného času nápravy.” (Heb. 9:10) Křesťané žijí v tomto stanoveném čase.

Přesto tyto předpisy prozkoumejme. Nebudeme zde citovat všechna místa z 3. Mojžíšovy v plném znění, protože většina z nich se týká používání krve při obětování. Zde jsou nejdůležitější pasáže pro ty, kdo si je chtějí všechny podrobně projít: 3. Moj. 1:5-15; 3:1-4:35; 5:9; 6:27-29; 7:1, 2, 14, 26, 27, 33; 8:14-24, 30; 9:9, 12, 18; 10:18; 14:6,7, 14-18, 25-28, 51-53; 16:14-19, 27; 17:3-16; 19:26. Kromě toho se krví v souvislosti s menstruací zabývá 12. kapitola a také 15:19-27. Další zmínky o krvi se týkají především pokrevních vztahů.

Jak můžeme vidět, podrobných předpisů o kněžství v souvislosti s krví a obětováním je v 3. Mojžíšově strašně moc. Je to v ostrém kontrastu s téměř úplnou absencí zákona o krvi v původní smlouvě dané v 2. Mojžíšově. Jen několik vybraných míst z těchto spisů se však týká jedení krve.

Vyčleňme z 3. Mojžíšovy texty, která mají přímý vztah k učení o krvi svědků Jehovových.

“To je trvalé nařízení pro vás i další vaše generace na všech místech, kde budete bydlet: Nebudete jíst žádný tuk ani žádnou krev.‘“ 3. Moj. 3:17

Toto je první přímý příkaz o tom, že se nesmí jíst krev (také si všimněme že příkaz zahrnuje i tuk). Abychom mohli tvrdit, že se toto konkrétní místo v Písmu vztahuje na lékařské použití krevních produktů, museli bychom prokázat, že takové použití je v zásadě totéž jako pojídání krve. Je však zřejmý rozdíl mezi zabitím zvířete a konzumací jeho krve a přijetím něčeho, co je ve skutečnosti transplantací orgánu od živého dárce. Podrobněji to bude rozebráno později.

Mějme také na paměti, že ustanovení je třeba dodržovat “na všech místech, kde budete bydlet”. K tomu se později vrátíme.

Další zmínka o krvi:

„Řekni Izraelitům: ‚Nebudete jíst žádný tuk z hovězího dobytka, z ovcí ani z koz. 24 Tuk zvířete, které bude nalezeno mrtvé, a tuk zvířete zabitého jiným zvířetem je možné použít k jakémukoli účelu, ale nesmíte ho jíst. 25 Kdokoli jí tuk ze zvířete, které přináší jako ohnivou oběť Jehovovi, bude usmrcen. 3. Moj. 7:23-25

I když se tato pasáž týká tuku než krve, uvádíme ji proto, abychom ukázali podstatnou věc, a sice že Bůh rozlišuje mezi tím, když něco sníme, a mezi jiným použitím.

Mnozí by určitě namítli, že pro krev žádný takový ústupek není výslovně stanoven. Později se k tomu vrátíme.

Další zmínka o krvi:

Nebudete jíst žádnou krev na žádném místě, kde budete bydlet, ani ptačí, ani zvířecí. 27 Kdokoli jí jakoukoli krev, bude usmrcen.‘“ 3. Moj. 7:26-27

Druhý jasný pokyn, aby se nejedla krev. Ale opět si všimněte připojené doložky “na žádném místě, kde budete bydlet”. Musela tam tato slova být? Na to si odpovíme za chvíli při rozboru pasáží ze 17. kapitoly knihy 3. Moj.

Další zmínka o krvi:

“Pokud nějaký muž z Izraele nebo cizinec, který bydlí mezi vámi, bude jíst jakoukoli krev, obrátím se* proti tomu, kdo jí krev, a usmrtím ho.* 11 Život* tvora* je totiž v krvi a já jsem vám ji dal na oltář, abyste se se mnou mohli usmířit, protože je to krev, která usmiřuje prostřednictvím života v sobě. 12 Proto jsem řekl Izraelitům: „Nikdo z vás nebude jíst krev ani žádný cizinec, který bydlí mezi vámi, nebude jíst krev.“ 3. Moj. 17:10-12

Zákaz jedení krve je zopakován a je vysvětlen jeho důvod. Jedení krve je projevem neúcty k životu a k obětnímu uspořádání. Mnoho svědků Jehovových si myslí, že Izraelité za žádných okolností nesměli jíst jakoukoli krev, jinak by byli potrestáni smrtí. A že Izraelita tedy nemohl jíst krev ani v situaci, kdy by mu to zachránilo život - protože zákon o zákazu jedení krve je přece neměnný. Nebo snad ne?

Přečtěme si pasáž, která hned následuje:

Pokud nějaký Izraelita nebo cizinec, který bydlí mezi vámi, uloví divoké zvíře nebo ptáka, kteří se smí jíst, vylije jeho krev a pokryje ji prachem. 14 Život každého tvora je totiž jeho krev, protože v ní je život.Proto jsem Izraelitům řekl: „Nebudete jíst krev žádného tvora, protože život každého tvora je jeho krev. Každý, kdo ji bude jíst, bude usmrcen.“ 15 Pokud někdo, ať Izraelita, nebo cizinec, jí zvíře, které bylo nalezeno mrtvé nebo bylo roztrháno divokým zvířetem, vypere si oděv, vykoupe se ve vodě a bude nečistý až do večera. Potom bude čistý. 16 Ale pokud si oděv nevypere a nevykoupe se, bude se ze svého provinění zodpovídat.‘“ 3. Moj. 17:10-16

Zvíře, “které bylo nalezeno mrtvé” znamená, že nebylo vykrváceno. Každý, kdo loví nebo měl zvěřinu, kterou našel mrtvou v lese, ví, že příležitost ke správnému vykrvácení zvířete je poměrně krátká. Člověk, který by jedl takové již mrtvé tělo uvedené v 3. Moj. 17:15, by vědomě jedl krev zvířete. Uvažujme nad 2 následujícími otázkami:

1. Proč by se člověk rozhodl jíst již mrtvé zvíře?

Člověk by si něco takového za normálních okolností nevybral. Bylo by to v rozporu s Božím zákonem o krvi a kromě toho by to nebylo příliš příjemné. Ale co kdyby na tom závisel váš život? Pozorně si všimněte, že ve 13. verši se mluví o člověku, který je na lovu. Je možné, že právě zde nabývá na významu připojená věta k prvnímu výroku zákazu “To je trvalé nařízení pro vás i další vaše generace na všech místech, kde budete bydlet: Nebudete jíst žádný tuk ani žádnou krev.‘“. Když jste na místě, kde bydlíte, máte pravděpodobně vždy prostředky, jak se s vykrvácením zvířete náležitě vypořádat nebo si můžete obstarat jiné jídlo než mršinu zvířete. Ale co když je člověk mimo své obydlí? Pokud něco chytí, musí dát najevo, že si života zvířete váží, a to tak, že krev vylije Bohu. Ale co když nic nechytí, a přesto narazí na mršinu? Co má nyní dělat? Jedná se o neporažené zvíře. Pravděpodobně, pokud má na výběr, ho mine a bude pokračovat v lovu. Ale pokud to vyžaduje nutnost, pak je zde ustanovení, že tuto mršinu může sníst, i když to bude znamenat, že sní krev. Bůh laskavě učinil ústupek pro okolnosti, za kterých by pro něj bylo kruté krev odepřít jen na základě principu. Možná vás napadnou i jiné okolnosti, za kterých by se někdo mohl rozhodnout sníst již mrtvé tělo. Všechny zahrnují nutnost.

2. Jaký byl trest za snědení neporaženého zvířete?

Život je pro Boha posvátný. Vylití krve Bohu, místo aby jí člověk snědl, když je zvíře zabito, ukazuje Bohu, že ctíme jeho vlastnictví života, a zároveň nám slouží jako připomínka, že bychom měli mít jeho zásady pevně na paměti.

Proto by bylo nedůsledné, kdyby ústupek umožňující jíst neporažené zvíře neměl žádné podmínky. Za svévolné jedení krve byl trest smrti. Kdežto člověk, který využil Boží opatření a snědl neporažené zvíře, když by nebyla k dispozici jiná možnost - zkrátka z nutnosti - se jednoduše stal obřadně nečistým. A tak měl takový člověk možnost prokázat, že Božímu principu ohledně života a krve rozumí, a to tím, že se obřadně očistil.

Co nám to říká o Božím zákonu o používání krve?

1. Není neměnný
2. Nemá přednost před nutností

Představte si tuto situaci. Jste několik dní cesty od izraelského tábora a lovíte jídlo, abyste uživili svou rodinu. Nic však neulovíte. Možná vaše navigační schopnosti nejsou nejlepší a začnete se dostávat do obtížné situace. Máte vodu, ale žádné jídlo. Vážně se bojíte o svůj život a přemýšlíte, co se stane se členy rodiny, kteří jsou na vás závislí, pokud tady umřete. To, že nemáte jídlo, zvyšuje riziko, že se nedostanete zpět. Narazíte na roztrhané a částečně sežrané zvíře. Poznáte, že není vykrvácené. Co uděláte na základě celé škály Božích zákonů?

Přenesme tuto situaci do moderní doby. Lékař vám řekne, že nejlepší šance na přežití zahrnuje použití krevního přípravku. Máte vážné obavy o svůj život a přemýšlíte, co se stane s vašimi blízkými, pokud zemřete. Co budete na základě celé škály Božích zákonů dělat?

Připomeňme, že trestem za požití nevykrvácené mrtvoly by stále mohla být smrt, pokud by člověk odmítl podstoupit prostý úkon obřadního očištění. Jinými slovy, rozhodoval jeho postoj k Božím zásadám. Zcela ignorovat hodnotu života, který byl odňat, i když divokou zvěří, by znamenalo pohrdat Božím pohledem na krev, a to by člověka stavělo do stejné kategorie jako toho, kdo zvíře jen tak náhodně zabil a neobtěžoval se ho vykrvácet.

Zásadní však je, že Bůh nevyžadoval, aby jeho lid kvůli tomuto zákonu obětoval svůj život. Proto bylo tomuto Izraelitovi za určitým okolností dovoleno sníst neporažené zvíře.

Zamysleme se nad duchem tohoto zákona. Patříte k lidem, kteří rádi jedí maso, ale dávají přednost tomu, aby nevypadalo jako původní zvíře? Ve skutečnosti možná vůbec nechcete přemýšlet o tom, že to ještě před chvíli bylo živé zvíře. Když jíme zvíře, měli bychom myslet na život, který byl darován. V dnešní době nás od procesu zabití a zpracování zvířat oddělují masné závody a supermarkety, ale jak se cítí Bůh, když zhltneme mrtvé zvíře a na život, který nám byl darován, vůbec nepomyslíme? V Bibli nám jeho zákon neustále připomínal, že život není jen zboží, které lze brát na lehkou váhu.Kolik svědků Jehovových a členů HLC před jedením zvířat toto Bohu přiznává, když mu děkují za jídlo? A přitom dělají vše, co je v jejich silách, aby se drželi učení organizace a nikdo z jejich členů nedostal krevní léčbu, která by mohla potenciálně zachránit život? Takoví lidé dodržují to, co považují za literu zákona (mít odstup od jakékoli krve), ale zcela jim uniká jeho duch (pro Boha je život cenný) (Mat. 23:23,24).

Co se týká dalších veršů v rámci Mojžíšského zákona zmiňující krev, pro naši debatu není žádný převratný, v žádném nenajdeme novou zásadu o krvi. Jen pro úplnost některé zde uveďme:

Jen buď pevně rozhodnutý nejíst krev, protože krev je život* a nebudeš jíst život* spolu s masem. 24 Nebudeš ji jíst. Měl bys ji vylít na zem jako vodu. 25 Nebudeš ji jíst. Pak se bude tobě i tvým dětem dobře dařit, protože budeš dělat to, co je správné v Jehovových očích. 26 Ale svaté dary a oběti spojené se slavnostními sliby bys měl přinášet na místo, které vybere Jehova. 27 Tam budeš své zápalné oběti, maso a krev, obětovat na oltáři Jehovy, svého Boha. Krev tvých obětí by měla být vylita k oltáři Jehovy, tvého Boha, ale maso můžeš sníst. 5. Moj. 12:23-27

“Nesmíte jíst žádné zvíře, které bylo nalezeno mrtvé. Smíte je dát cizinci, který žije ve vašem měste, a ten ho může jíst nebo ho smíte prodat cizinci odjinud. Jsi totiž pro Jehovu, svého Boha, svatý lid.” 5. Moj. 14:21

Ale nebudeš jíst krev. Měl bys ji vylít na zem jako vodu. 5. Moj. 12:16

K tomu se dá říci, že učení Watchtoweru o krvi je zmatené a matoucí. Jestliže “Bůh vždy schvaloval jedině obětní použití krve” a základní princip pro jakékoliv jiné účely tedy spočívá v tom vylít krev na zem, jak je možné, že přijímání “krevních frakcí” je věcí svědomí? Vždyť tyto frakce se vzaly z krve.

Pokud bylo ustanovení o krvi a nevykrváceném mase zákonem pro celé lidstvo podle smlouvy dané Noemovi a přesahovalo tak samotný Mojžíšův zákon, proč by Jehova vůbec stanovil, že nevykrvácené zvíře může být někomu darováno nebo prodáno? I kdybychom předpokládali, že příjemce může krev použít k něčemu jinému než k jídlu (což ani v jednom případě není specifikováno), stále se jedná o to, že krev mohla být použita k něčemu jinému než k oběti.

Zamysleme se také nad rozdílem mezi potenciální transakcí s “cizincem” a “cizím usedlíkem”. Jednomu mohla být mršina prodána, druhému darována. Proč?

Cizí usedlík byl v nevýhodě kvůli tomu, že nebyl rodilým Izraelitou, a proto mu byla věnována zvláštní pozornost a zaručena ochrana smlouvou Zákona, ve které bylo mnoho ustanovení pro slabé a bezbranné. Jehova pravidelně Izraelity upozorňoval na to, že sami na sobě poznali různé druhy trápení, jimiž je cizí usedlík soužen v jiné než rodné zemi, a že by tedy k cizím usedlíkům, kteří jsou mezi nimi, měli být štědří a měli by jim poskytovat ochranu, jak to oni sami nezažili. (2Mo 22:21; 23:9; 5Mo 10:18) Hlubší pochopení Písma, 1. svazek str. 279

Cizí usedlíci, vdovy a sirotci byli chráněni zákonem. Proto je zcela logické, že Izraelita, který narazí na mrtvé zvíře, se může rozhodnout buď ho prodat cizinci, nebo ho darovat cizímu usedlíkovi - mohl to být dokonce proselyta vázaný smlouvou Zákona (ostatně zákon z 17. kapitoly 3. Moj, který jsme zkoumali a který se týkal lovu a konzumace neporaženého zvířete, výslovně říká, že se týká Izraelitů i cizích usedlíků). Pokud by Boží zákony týkající se používání krve neměly žádné výjimky, jak vysvětlíme třeba již zmíněnou 5. Moj. 14:21?

“Nesmíte jíst žádné zvíře, které bylo nalezeno mrtvé. Smíte je dát cizinci, který žije ve vašem měste, a ten ho může jíst nebo ho smíte prodat cizinci odjinud. Jsi totiž pro Jehovu, svého Boha, svatý lid.” 5. Moj 14:21

Nyní máme ještě ucelenější obraz toho, jak Jehova chtěl, aby se s jeho zákonem o krvi zacházelo. Byly to důležité zákony, které by byly v případě nedodržení potrestány smrtí, ale nebyly univerzální ani všezahrnující. Situace nutnosti mohla stanovit výjimku z obecných pravidel, jak se má s krví zacházet.

Je také užitečné uvažovat nad tím, jak Židé vykládají svůj vlastní zákon. Dodržují zásadu známou jako “Pikuach Nefeš”, že zachování lidského života má přednost prakticky před jakýmkoli jiným náboženským hlediskem. Pokud je život konkrétního člověka ohrožen, téměř jakýkoli zákaz v zákoně Tóry se stává neúčinným.

Je to snad jen nějaká výmluva moderních Židů, kteří nechtějí dodržovat literu zákona? Ne, tuto zásadu dodržují zbožní Židé, kteří pochopili ducha zákona a že život je v Božích očích posvátný.

Vyplývá z toho, že Židé by měli žít spíše podle zákona Tóry, než kvůli němu zemřít. Ostatně v případě krve, jak jsme viděli, byly dány konkrétní zákony, které umožňovaly v nutné situaci nedodržet literu zákona.

Možná si říkáte, že si přece nemůžete zachránit život za každou cenu. To je pravda. A Židé to také chápou. Proto existují výjimky. Boží jméno nelze pošpinit ani kvůli záchraně života. Modlářství, vraždu nebo smilstvo také nelze omluvit. K této zásadě se vrátíme, až se později budeme zabývat prvními křesťany, kteří byli podrobeni zkoušce věrnosti.

Pikuach nefeš

Podle pikuach nefeš musí člověk udělat vše, co je v jeho silách, aby zachránil život druhého, dokonce i darovat tělesné orgány. Ovaday Yosef, bývalý vrchní sefardský rabín Izraele, rozhodl, že člověk může darovat orgán osobě v kritické nouzi, pokud tím neohrozí život dárce … Platnost zákonů šabatu může být pozastavena za účelem poskytnutí nezbytné lékařské péče kriticky nemocnému jedinci nebo jedinci v pravděpodobném ohrožení života … Zákony šabatu mohou být odloženy také u ženy, která právě porodila v posledních třech dnech, aby se jí poskytlo větší pohodlí. Pacient smí jíst nekosherské jídlo, pokud je to nezbytné pro uzdravení, a na Den smíření se nemocný nesmí postit, pokud by to zhoršilo jeho uzdravení a zdraví … V případě, že se člověk musí rozhodnout, zda zachrání život svůj, nebo svého druha, rabín Akiva uvádí, že je přípustné zachránit svůj život, a ne život druhého … Mučedníkem se člověk může stát pouze tehdy, pokud má na výběr mezi smrtí a vykonáním modloslužby, nelegitimním pohlavním stykem nebo vraždou. Pikuach Nefesh, Ariel Scheib (citace z 5.2.2023)

Tím můžeme uzavřít část o Mojžíšově zákoně. Zbývající zmínky o krvi v 5. Mojžíšově se týkají především krveprolití nevinné lidské krve.

4. Skutky 15:29

Skutky 15:28-29:

‘Svatý duch a my sami jsme totiž uznali za dobré nepřidávat vám žádné další břemeno kromě těchto nutných věcí: 29 Abyste se zdržovali věcí obětovaných modlám a krve a zardoušeného a smilstva. Vystříháte-li se toho pečlivě, bude se vám dobře dařit. Buďte zdrávi!“’

“Zdržovat se krve” se zde vztahuje na jedení krve. To uznává i Watchtower:

‘V díle „Původ a počátek křesťanství“ (něm.)a profesor Eduard Meyer poznamenal, že ve Skutcích 15:29 měla „krev“ význam „požívání krve, které bylo zakázáno zákonem (1. Mojž. 9:4) uloženým Noemovi a tím také celému lidstvu“.’ w79 11/1 str. 12

“Kdykoli je v Písmech zmínka o zákazu krve, je to ve spojení s přijímáním krve jako potravy, proto co se nás týče, je zakázáno přijímat ji jako výživu. Když tedy bylo lidstvu poprvé dovoleno jíst maso zvířat, v době, kdy byl lidem, kteří přežili potopu, znovu udělen příkaz k plození dětí, byla krev výslovně zakázána. (1. Moj. 9:3,4) V Mojžíšově zákoně byla krev zakázána jako potrava, a proto ji opakovaně nacházíme ve spojení s tukem jako věci, které se nesmějí jíst. (3. Moj. 3:17; 7:22-27) A stejně tak tomu bylo i v době apoštolů; právě v souvislosti s pojídáním masa obětovaného modlám bylo zakázáno jíst zardoušená zvířata a krev - Sk. 15:20,29.^5^ w58 9/15 p. 575

Sporná otázka tedy není v tom, jestli se Skutky 15:29 vztahují na jedení krve - řekli jsme si, že jednoznačně ano. Klíčová otázka zní, jestli - jak tvrdí Watchtower - je přijmutí krevní transfuze stejné jako jedení krve jako potravy.

Je transfuze to stejné jako jedení krve?

Původní zdůvodnění, proč byly transfuze krve zakázané stejně jako jedení krve, spočívalo v tom, že krev je živinou stejně jako jídlo:

“Pokaždé, když se v Písmu zmiňuje zákaz krve, je to v souvislosti s jejím užíváním jako potravy, a proto se při jejím zákazu jedná o to, že je živinou."^5^ Strážná věž 1958, 15. září, str. 575

Transfuze krve není infúze živin. Transfuze je vlastně transplantace tkáně v tekutém stavu. Například v případě transplantace ledviny nedochází k tomu, že by ledvina byla tělem spotřebována jako potrava. Zůstává ledvinou a zachovává si stejný tvar i funkci. To samé platí o krvi. Když je transfundována, tělo příjemce ji netráví jako potravu. Transfundovaná krev si stále uchovává podobu tekuté tkáně a má stále stejnou formu i funkci. Je nemožné, aby buňky v těle zužitkovaly krev stejně jako zužitkovávají potravu. Aby k tomu mohlo vůbec dojít, krev by musela nejdříve projít trávicím traktem, rozložit se na vstřebatelné prvky, a teprve potom by mohla být buňkami přijata. Aby krev mohla sloužit jako potrava, musela by se nejprve opravdu sníst.

Když zdravotní personál usoudí, že je třeba provést krevní transfúzi, není to proto, že by si lékaři mysleli, že pacient trpí podvýživou. Nechybí mu živiny. Co mu ale chybí, je kyslík, a to proto, že v jeho těle není dostatečná zásoba červených krvinek, které kyslík po těle roznášejí. V některých případech k transfúzi dojde z jiných důvodů, například není-li v krevním řečišti dostatek krevních destiček pro srážení krve nebo imunoglobulinů obsahujících protilátky nebo jiných složek. Ani v žádném z těchto případů se nejedná o dodání živin.

To, že jedení krve rozhodně není to stejné jako transfuze krve je patrné i z toho, že naše nejaktuálnější brožura na téma krve hledá oporu pro rovnocennost mezi jedením a transfuzí krve u profesora anatomie žijícího v 17. století.^19^

Watchtower už nyní chápe, že transfundovaná krev nedodává do těla živiny.^25^ Tuto nesprávnou argumentaci již nepoužívá. Ale místo toho, aby se podle toho zákaz transfuzí změnil či zrušil, Watchtower jen začala používat novou argumentaci. Pro spojení transfuze krve s pojídáním krve nyní používá následující přirovnání:

“Pro srovnání: uvažuj o muži, kterému lékař řekne, že se musí zdržovat alkoholu. Byl by poslušný, kdyby přestal alkohol pít, ale nechal si jej zavádět přímo do žil?” Rozmluvy z Písem str. 132

Zamysleme se nad 3 důvody, proč je tento argument irelevantní:

1. Přestože je alkoholikovi doporučeno nepít alkohol, nebránilo by to lékaři, aby mu na tržnou ránu podal dezinfekční prostředek na bázi alkoholu.
2. Ať už člověk požije alkohol ústně nebo injekčně, dostane se do krevního oběhu. Alkohol se totiž během trávicího procesu v žaludku nerozkládá. To neplatí o krvi.
3. Zkusme výše uvedné přirovnání podat jiným způsobem: ‘Vezměme si člověka, kterému lékař řekl, že se musí zdržet masa. Byl by poslušný, kdyby přestal jíst maso, ale přijal transplantaci ledviny či svalu?’

Ukázali jsme si tedy, že transfuze krve není to stejné jako jedení krve. Toto samotné by stačilo, abychom mohli vyhlášený zákaz transfuzí prohlásit za nepodložený a nebiblický, protože zákon daný Noemovi, zákon daný Izraelitům i Skutky 15:29 tím ztrácejí relevanci pro krevní transfuze.

Význam výrazu “zdržovat se”

Řecký termín (apékthomai), který pisatelé zvolili (Sk. 15:20, 29), má základní význam „držet se stranou od něčeho”. Publikace Watchtoweru dovozují, že vzhledem ke krvi má toto slovo naprosté, vše zahrnující uplatnění. V publikaci Můžeš žít navždy v pozemském ráji, str. 216 je uvedeno: „‚Zdržovat se krve‘ znamená vůbec ji do svého těla nepřijmout.“ Podobně můžeme číst i ve Strážné věži z 1. května 1988 na straně 17 (česky 1. ledna 1989, str. 28 a 18/1988, samizdat): „Chodit v Ježíšových šlépějích tedy znamenalo nepřijímat krev do těla ústy ani nijak jinak.“ Má ale tento výraz, tak jak je použit v Písmu, opravdu absolutní význam, který mu publikace připisují? Anebo může místo toho mít relativní význam, který se vztahuje na konkrétní a ohraničenou oblast?

Z toho, jak je použitý například v 1. Timoteovi 4:3, vyplývá, že může mít oba tyto významy. Apoštol Pavel zde varuje, že někteří zdánliví křesťané zavádějí do sborů zhoubné nauky, například „zakazují manželství, přikazují zdržovat se jídel, která Bůh stvořil, aby je používali s díkůvzdáním ti, kteří mají poznání a přesně znají pravdu“. Pavel zde určitě nenaznačuje, že falešní učitelé druhým přikazují zdržovat se naprosto všech jídel, která Bůh stvořil. To by znamenalo absolutní půst, který by měl za následek smrt. Apoštol měl zcela zřejmě na mysli, že zakazují určitá specifická jídla, s největší pravděpodobností ta, která byla rovněž zakázána mojžíšským Zákonem.

Nyní se podívejme se, jak slovo „zdržovat se“ používá apoštol Petr v 1. Petra 2:11:

Milovaní, vybízím vás jako cizince a dočasné usedlíky, abyste se stále zdržovali tělesných žádostí, neboť právě ty působí rozpor s duší.

Kdybychom jeho vybídnutí chtěli uplatnit v absolutním smyslu slova, pak bychom nemohli uspokojit žádnou tělesnou žádost. To po nás Petr určitě nechce. Abychom porozuměli tomu, kterých „tělesných žádostí“ se máme „zdržovat“, je nutné uvažovat v kontextu Petrových slov. Teprve z něj můžeme porozumět, že se nejedná o všechny tělesné žádosti, ale o škodlivé, hříšné žádosti, které opravdu „působí rozpor s duší“.

Proto se musíme ptát: V jakém kontextu použil Jakub a ostatní členové jeruzalémského sněmu výraz „zdržovat se krve“?^13^

Kontext Pavlových slov

Projďěme si kontext 15. kapitoly Skutků.

Apoštolové a starší muži se sešli, aby prozkoumali otázku toho, že někteří křesťané ze Židů požadovali po křesťanech z pohanů, aby se nejenom nechali obřezat, ale aby také „dodržovali Mojžíšův zákon“ (Sk. 15:5). Apoštol Petr se vyjádřil právě k tomuto požadavku na dodržování Mojžíšova zákona, a označil ho jako „jho“ (Sk. 15:10). Po Petrovi před všemi shromážděnými promluvil Jakub, a vyjmenoval věci, kterých by se křesťané z pohanů měli zdržovat – “věcí poskvrněných modlami, smilstva, toho, co je zardoušené, a krve” (Sk. 15:20) – a pak dodal:

Mojžíš má totiž od starodávných dob po městech ty, kdo ho kážou, protože je každý sabat čten nahlas v synagógách.“

Když tedy Jakub formuloval své doporučení, zcela zřejmě bral v úvahu, co lidé slyšeli, když jim byl v synagóze „čten Mojžíš“.

V době jeruzalémského sněmu Izrael již byl pod kontrolou pohanů, a značné množství Židů žilo mimo svoji zemi v různých okolních národech (tito Židé byli nazýváni „diaspora“, což znamená „[ti] rozptýlení”). Jakub ale věděl, že v mnoha římských městech je způsob života v židovské komunitě podobný dřívějším dobám, a že je zcela běžné, aby pohané chodili do synagóg, a stýkali se zde se Židy.^11^ I první křesťané, ať již z Židů nebo z pohanů, měli ve zvyku chodit na shromáždění v synagógách, a s určitostí víme, že se zde odehrávala i podstatná část Pavlovy kazatelské a vyučovací činnosti.^12^ Jakubův odkaz na čtení Mojžíšova zákona v synagógách jednotlivých měst nám dává dobrý podklad pro názor, že když v předcházejícím verši vyjmenovává určité věci, kterých je třeba se vyvarovat, má na mysli zákazy z mojžíšského Zákona, které se rovněž týkaly pohanů, jež v dávných dobách přebývali mezi Židy. Mezi nimi je modlářství, krev, maso ze zardoušeného (a proto nevykrváceného) zvířete a sexuální nemravnost.

Toto byly věci, kterých se křesťané z pohanů podle Jakubova doporučení měli zdržovat, a zřetelným důvodem pro jeho doporučení byla tehdy zcela běžná situace, během níž se na křesťanských shromážděních společně setkávali křesťané z pohanů i Židů. Jakub usiloval o to, aby původem různorodý sbor zachovával při uctívání pokoj a jednotu. Proto když křesťany z pohanů vybízí, aby se „zdržovali krve“, nevydává tím žádný univerzální zákon, ale uvažuje v kontextu zcela specifické situace a chce, aby křesťané z pohanů přestali jíst krev, protože něco takového je pro Židy odporné.

Stojí rovněž za povšimnutí, že Jakub do svého seznamu nezahrnul vraždu nebo krádež, protože tyto přečiny již byly v obecném povědomí jak Židů, tak i pohanů, chápány jako odsouzeníhodné. Na rozdíl od Židů pohané ale schvalovali modlářství, jedli krev i maso z nevykrváceného zvířete, a neodsuzovali sexuální nemravnost – s místy uctívání například spojovali chámovou prostitucí.

V souvislosti s uvedením “sexuální nemravností” v tomto kontextu Barnes’ Notes on the Bible říká:^5^

Ptáme-li se tedy, proč to bylo zvláště zakázáno a proč to bylo uvedeno v této souvislosti, můžeme odpovědět:

(1) Protože tato neřest převládala všude mezi pohany a všichni jí byli zvlášť vystaveni.

(2) Že ji pohané nepovažovali za hanebnou. Praktikovali ji beze studu a bez výčitek svědomí. (Terence, Adelphi, 1, 2, 21. Viz Grotius.) Bylo tedy důležité, aby byly známy čisté zákony křesťanství v této věci a aby bylo vynaloženo zvláštní úsilí na to, aby první konvertité z pohanství byli v těchto zákonech poučeni.

…

Užívání krve bylo mezi pohany běžné. Často ji pili při obětních obřadech a při uzavírání smluv.

Barnes’ Notes on the Bible

Doporučení se tak vztahovala na oblasti, ve kterých by pohanské praktiky mohly Židy nejvíce pohoršovat, a mít za následek neshody a roztržky.^14^ A protože mojžíšský Zákon pro zachování pokoje mezi cizími usedlíky a Židy nevyžadoval obřízku, ani Jakub ji v požadavcích neuvádí. Dopis, který byl na základě Jakubových slov odeslán, byl adresován výslovně křesťanům z pohanů, lidem „z národů“, kteří žili v Antiochii, Sýrii a Kylíkii (v oblastech na sever od Izraele), a jeho účelem bylo reagovat na zcela konkrétní problém, totiž na pokus přimět věřící lidi z pohanů, aby „zachovávali mojžíšský Zákon“.^15^ A jak jsme viděli, zaměřil se na oblasti, které se mohly nejpravděpodobněji stát příčinou sváru mezi křesťany ze Židů a křesťany z pohanů.

New Catholic Encyclopaedia uvádí:

“Tyto čtyři zákazy byly uloženy z důvodu lásky a sjednocení. Protože zakazovaly praktiky, které všichni Židé považovali za obzvláště odporné, bylo jejich dodržování nezbytné, aby se zabránilo šokování židovských bratří a aby byl umožněn volný styk mezi oběma třídami křesťanů. Se zánikem židovsko-křesťanské obce v Jeruzalémě v době povstání (67-70 n. l.) přestala být otázka obřízky a dodržování Zákona v církvi důležitá a brzy se stala mrtvou záležitostí."^5^ (The Catholic Encyclopedia, Volume VIII Copyright 1910 by Robert Appleton Company Online Edition Copyright 2003 by K. Knight as displayed at newadvent.org as of 17 Sep 2005)

Je to závazný zákon?

Pavel výslovně uvádí, že není nic špatného na konzumaci jídla obětovaného modlám, a vysvětluje, že tento zákaz byl stanoven proto, aby ostatní nebyli pohoršeni:

“Co se týká jedení jídla obětovaného modlám, víme, že modla není vůbec nic a že není žádný jiný Bůh kromě jednoho. 5 I když existují takzvaní bohové – ať v nebi, nebo na zemi – a je pravda, že je mnoho „bohů“ a mnoho „pánů“, 6 pro nás je jeden Bůh, Otec, ze kterého je všechno a pro kterého žijeme, a jeden Pán, Ježíš Kristus, skrze kterého je všechno a skrze kterého žijeme. 7 Ale ne všichni mají toto poznání. Někteří dřív uctívali modly, a proto jedí takové jídlo jako něco obětovaného modle a jejich svědomí se poskvrňuje, protože je slabé. 8 Ale jídlo nás k Bohu nepřiblíží. Když nejíme, nejsme na tom hůř, a když jíme, nejsme na tom líp.” 1. Kor. 8:4-8

“Jezte všechno, co se prodává na masném trhu, a na nic se neptejte kvůli svému svědomí. 26 Vždyť „Jehovovi patří země a všechno, co je na ní“. 27 Když vás pozve někdo nevěřící a vy chcete jít, jezte všechno, co vám nabídnou, a na nic se neptejte kvůli svému svědomí. 28 Ale kdyby vám někdo řekl: „To bylo obětované modlám“, nejezte to kvůli tomu, kdo vám to řekl, a kvůli svědomí. 29 Nemám na mysli tvoje svědomí, ale svědomí toho druhého. Proč mám svoji svobodu využívat tak, že mě bude svědomí někoho jiného odsuzovat? 30 Pokud jím a děkuji za to Bohu, proč o mně mají mluvit urážlivě kvůli tomu, za co vzdávám díky? 31 Ať tedy jíte, nebo pijete, nebo děláte cokoli jiného, všechno dělejte k Boží slávě. 32 Nebuďte kamenem úrazu pro Židy ani pro Řeky ani pro Boží sbor. 33 Já se také snažím ve všem vyjít vstříc všem lidem a nejde mi o vlastní prospěch, ale o to, co je dobré pro mnohé, aby mohli být zachráněni.” 1. Korinťanům 10:25-33

Strážná věž vysvětluje:

“Pavel ukázal, že křesťané se nepodílejí na pohanském uctívání, ale že si mohou koupit maso, které bylo předtím obětováno v chrámu, protože tento fakt sám o sobě maso neznečistil.” w10 10/1 str. 12

Rada, kterou apoštol Pavel v tomto případě poskytl, zároveň zřetelně ukazuje, že na rozhodnutí apoštolů a starších mužů v Jeruzalémě (jak je zaznamenáno ve Skutcích 15) nepohlížel jako na „zákon“. Kdyby nemohlo dojít ke klopýtání, pak by nikdo nemohl oprávněně soudit Pavla nebo jiného křesťana za to, že jí maso obětované modlám.

Kromě Skutků 15 není v celém Novém zákonu žádná zmínka o zdržování se krve. Pavel v 1. Korinťanům 5 neuvádí konzumaci krve mezi důvody, proč se “přestat stýkat” s bratrem. Ve Zjevení 21:8 a v 1. Korinťanům 6 se o krvi nemluví jako o důvodu, proč někteří nezdědí Boží království. Publikace Watchtoweru přesto tvrdí, že každý, kdo se pokusí zachránit si život pomocí transfuze krve, riskuje, že nezíská věčný život.^17^

Zamysleme se také nad tímto: svědkové Jehovovi chápou, že určité biblické zásady občas mají přednost před jinými. Uveďme si 2 příklady:

1. Bible nás například povzbuzuje, abychom se podřizovali vládním autoritám (Řím 13:1). Zároveň nás povzbuzuje k lásce k druhým. Kdyby vláda po svědcích například chtěla, aby ubližovali druhým, svědkové by hrdě dali biblický příkaz “podřizujte se vládám” stranou a dali přednost příkazu “mějte lásku k druhým”.

2. Nový Zákon nás odrazuje od násilí vůči druhým lidem. Představme si však situaci, kdy se útočník se zbraní dostane do sálů Království a chce zabít všech sto přítomných svědků Jehovových včetně dětí. Místní bratři by bez sebemenšího zaváhání zavrhli Ježíšova slova “Vrať svůj meč na jeho místo. Všichni, kdo berou do ruky meč, mečem zahynou” (Mat. 26:51,52) a využili by jakékoli prostředky, aby útočníka zastavili - a to i kdyby to znamenalo ho velmi vážně zranit (či možná dokonce zabít). Bratři by zkrátka dali přednost z jejich pohledu důležitějšímu biblickému principu.

Vztáhněme to teď na otázku krve, konkrétně na situaci, kdy například dítě svědků Jehovových silně krvácí, není možnost kvalitní bezkrevní léčby a pokud rychle nebude podána transfuze, šance, že dítě zemře, se výrazně zvyší. Máme zde třeba Skutky 15:29, které říkají “zdržujte se krve”. Máme zde ale také biblický příkaz milovat druhé, vážit si života atd. Co z těchto dvou je ten důležitější biblický princip, kterému bychom zde měli dát přednost? Jak jsme si už dokázali (například při zvážení kontextu Pavlových slov či zákonu daném Izraelitům) a jak si ještě ukážeme, můžeme jednoznačně říct, že důležitějším principem zde je udělat vše pro to, abychom zachránili život.

Skutky 15:29 - závěr

Někdo možná i tak namítnout, že pokyn zdržovat se krve byl dán spolu s pokynem zdržovat se smilstva a proto jsou stejně závažné a závazné. Připusťme na chvíli, že jedení krve je to stejné jako transfuze krve. Zaprvé vzniká otázka, jestli pokyn zdržovat se krve ve Skutcích 15:29 patří do stejné kategorie jako smilstvo (jednoznačně nepřípustné), nebo do stejné kategorie jako “věci obětované modlám” (samo o sobě na tom není nic špatného). Zadruhé, uvažujme nad touto hypotetickou situací: co kdyby Ježíš během své služby na Zemi ukázal, že je smilstvo křesťanské a není to hřích proti Bohu? Nebylo by to, co učil Ježíš, to nejdůležitější hledisko? Jistě ano. Stejně tak, pokud Ježíš během své služby ukázal, že není třeba dodržovat zákon, pokud je v ohrožení život či zdraví člověka či zvířete, neměli bychom to brát jako důležitější hledisko než je Jakubova rada, kterou dal křesťanům z pohanů ve specifické situaci?

Na otázku “co by udělal Ježíš?” - si odpovíme v následující části.

Biblický pohled

Jedení krve je v Bibli odsouzeno proto, aby byla projevena úcta k posvátnosti života. Ačkoli se biblické zákony týkající se krve v průběhu času měnily, projevování úcty k životu se nikdy nezměnilo. Je odmítnutí krve v situaci, kdy jde o život, projevem takové úcty? Prozkoumejme několik biblických zásad.

Život je nadřazen zákonu

Jak by se Ježíš díval na transfuze krve? Pokud na tuto otázku dokážeme najít v Písmu odpověď, můžeme zavrhnout nesprávné uplatňování zákona a legalistický postoj dnešních farizeů - stejně jako to často dělal sám Ježíš.

Zamysleme se nad následující situací, ve které se Ježíš ocitnul:

Když odtamtud odešel, vstoupil do jejich synagogy. 10 Byl tam muž s ochrnutou* rukou, a tak se Ježíše zeptali: „Je dovoleno o sabatu uzdravovat?“ Chtěli ho totiž obvinit. 11 Řekl jim: „Kdybyste měli jednu ovci a ta o sabatu spadla do jámy, je snad mezi vámi někdo, kdo by ji nešel vytáhnout? 12 Člověk je přece mnohem cennější než ovce! Proto je dovoleno udělat o sabatu dobrý skutek.“ 13 Potom vyzval toho muže: „Natáhni ruku.“ Natáhl ji a byla zase zdravá jako ta druhá. Matouš 12:9-13

Ježíš znovu vešel do synagogy a byl tam člověk s ochrnutou* rukou. 2 Farizeové tedy pozorně sledovali, jestli toho člověka uzdraví o sabatu, aby ho mohli obvinit. 3 Ježíš tomu muži s ochrnutou* rukou řekl: „Vstaň a pojď doprostřed.“ 4 Pak se jich zeptal: „Je dovoleno o sabatu konat dobro nebo škodit, zachránit život nebo někoho zabít?“ Ale oni mlčeli. 5 Rozhořčeně se po nich rozhlédl, protože ho hluboce zarmoutila necitelnost jejich srdce, a pak tomu člověku řekl: „Natáhni ruku.“ Natáhl ji a byla zase zdravá. Marek 3:1-5, viz také Lukáš 6:7-10

Ježíš je zde zkoušen náboženskými vůdci, nelíbí se jim, jak se zachoval k zákonu o sabatu. Připomeňme si první zmínku o člověku, který porušil zákon o sabatu. Mluví o něm 4. Moj. 15:32:

V době, kdy byli Izraelité v pustině, přistihli jednoho muže, jak v sabatní den sbírá dříví.

Jak se na to díval Bůh? 35. verš říká:

Jehova pak řekl Mojžíšovi: „Ten muž by měl být rozhodně usmrcen. Celý lid by ho měl za táborem ukamenovat.“

Jaká byla litera zákona a jaký byl duch zákona? Sbíral ten muž dřevo z nutnosti, nebo za tím bylo to, že hrubě pohrdal Božím zákonem? Kontext naznačuje to druhé. Na sběr dřeva měl šest jiných dnů. Kdyby však někomu o sabatu spadla ovce do jámy, bylo by správné nechat to na další den? Samozřejmě že ne. Vyšší princip má jednoznačně přednost.

V případě muže s ochrnutou rukou mohl Ježíš počkat do následujícího dne. Ježíše by to nic nestálo. Taky nikde nečteme o tom, že kdyby ho Ježíš neuzdravil hned, zdraví či život toho muže by byly ohroženy. A přesto se Ježíš rozhodl ukázat, že když člověk trpí, je třeba to řešit a že to jde dokonce i za hranice toho, co se může zdát jako nejzákladnější Boží zákon. O kolik víc by měl tento platit, když je přímo v sázce lidský život a “nejenom” ochrnutá ruka?

Pro úplnost zde citujeme další biblické pasáže, ze který jde vidět, jakými zásadami se Ježíš řídil a že milosrdenství je důležitější než přísné dodržování předpisů:

Tehdy Ježíš procházel o sabatu obilnými poli. Jeho učedníci dostali hlad, a tak začali otrhávat klasy a jíst zrní. 2 Když to viděli farizeové, řekli mu: „Podívej, tvoji učedníci dělají něco, co se o sabatu nesmí.“ 3 Odpověděl jim: „Nečetli jste, co udělal David, když on a jeho muži měli hlad? 4 Jak vešel do Božího domu a jedli chleby předložení, které nesměli jíst on ani jeho muži, ale jen kněží? 5 Nebo jste nečetli v Zákoně, že kněží v chrámu o sabatu pracují? Přestože tím sabat porušují, zůstávají nevinní. 6 Ale říkám vám, že je tady někdo větší než chrám. 7 Kdybyste chápali, co znamenají slova: ‚Chci milosrdenství, a ne oběti‘, neodsoudili byste nevinné. Matouš 12:1-7

Byla tam žena, která 12 let trpěla krvácením. 26 Hodně si toho vytrpěla od mnoha lékařů a utratila všechno, co měla, ale nezlepšilo se to, spíš se to zhoršilo. 27 Když slyšela o Ježíšovi, protlačila se zástupem a zezadu se dotkla jeho oděvu. 28 Říkala si totiž: „Pokud se dotknu aspoň jeho oděvu, uzdravím se.“ 29 A okamžitě přestala krvácet a ucítila ve svém těle, že byla z té vysilující nemoci uzdravena. 30 Ježíš si hned uvědomil, že z něho vyšla síla. Otočil se v zástupu a zeptal se: „Kdo se dotkl mého oděvu?“ 31 Jeho učedníci mu ale řekli: „Vidíš, jak se na tebe zástup tlačí, a ty se ptáš, kdo se tě dotkl?“ 32 On se ale rozhlížel, aby zjistil, kdo to udělal. 33 Žena se lekla, a protože věděla, co se jí stalo, přišla celá rozechvělá, padla před ním na kolena a řekla mu celou pravdu. 34 Řekl jí: „Dcero, tvá víra tě uzdravila. Jdi v pokoji a ať už tě ta vysilující nemoc netrápí.“ Marek 5:25-34

Žena, která trpěla krvotokem, byla podle zákona nečistá. Zákon stanovoval, že se nemá nikoho dotýkat. V této souvislosti je zajímavé, že podle zákona byl rovněž nečistý i člověk, který jedl nevykrvácené “zvíře, které bylo nalezeno mrtvé nebo bylo roztrháno divokým zvířetem” (3. Moj. 17:15). Pokáral Ježíš tuto ženu? Nebo dal ji Jehova najevo, že ji neschvaluje, tím, že by ji odepřel uzdravení? Ne. Ježíš ukázal, že milosrdenství je důležitější než litera zákona.

Při jiné příležitosti vešel o sabatu do domu jednoho vůdce z řad farizeů, kam byl pozván na jídlo, a ti, kdo tam byli, ho pozorně sledovali. 2 Byl před ním člověk, který trpěl vodnatelností. 3 Ježíš se tedy obrátil na ty, kdo byli zběhlí v Zákoně, a na farizee a zeptal se jich: „Je dovoleno o sabatu uzdravovat, nebo ne?“ 4 Oni ale mlčeli. Ježíš se toho člověka dotkl, uzdravil ho a poslal ho pryč. 5 Pak jim řekl: „Kdyby vám v sabatní den spadl syn nebo býk do studny, kdo z vás by ho hned nevytáhl?“ 6 Na to mu nedokázali odpovědět. Lukáš 14:1-6

Watchtower chápe, že milosrdenství bylo jedním z nejdůležitějších aspektů Zákona:

“Díky rozlišovací schopnosti byl Ježíš také rozumný. Chápal zásady, ze kterých vycházel Mojžíšův zákon, a podle toho jednal. Je to dobře vidět z události zaznamenané v Markovi 5:25–34. Žena, která trpěla krvotokem, se protlačila zástupem, dotkla se Ježíšova oděvu a byla uzdravena. Podle Zákona se nikoho dotýkat neměla, protože byla nečistá. (3. Mojž. 15:25–27) Ježíš ale použil rozlišovací schopnost. Uvědomoval si, že „milosrdenství a věrnost“ jsou „závažnější záležitosti Zákona“, a ženu nepokáral. (Mat. 23:23) Naopak jí laskavě řekl: „Dcero, tvá víra tě uzdravila. Jdi v pokoji a buď zdravá ze své tíživé nemoci.“ Rozlišovací schopnost vedla Ježíše k tomu, že byl laskavý.” Strážná věž 2015 únor 15 str. 13

Když ale dojde na situace, kdy jde o život nebo smrt, o situace, v nichž jde o krev, Watchtower nedovoluje svým následovníkům žádné slitování.

Vzhledem k tomu, že podle Bible je nejdůležitější úcta k životu, krevní transfuze by v situacích, kdy na tom závisí život, měla být poskytnuta.

Je to také v souladu s královským zákonem lásky, což je pro křesťany “zákon číslo jedna”:

Vždyť celý Zákon je naplněn v jediném přikázání: „Budeš milovat svého bližního jako sám sebe.“ Galaťanům 5:13

“Pokud dodržujete královský zákon zapsaný v Písmu: „Budeš milovat svého bližního jako sám sebe“, děláte dobře.” Jakub 2:8

“Zákonem číslo jedna je pro křesťany zákon lásky. Ježíš řekl svým učedníkům: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ (Jan 13:35) Ježíšův nevlastní bratr Jakub řekl, že milovat druhé je „královský zákon“. (Jak. 2:8) A Pavel napsal: „Láska [je] naplněním zákona.“ (Řím. 13:10)” w18 červen str. 19

“Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dá svůj život za své přátele.” Jan 15:13

Dá se říct o matce, která odmítne potenciálně zachraňující léčbu pro své nemocné dítě nebo o manželi, který nedá souhlas s krevní léčbou pro svou manželku… dá se říct, že tito svědkové Jehovovi projevují lásku, o které Bible mluví? Odepřít svým blízkým určitou léčbu jenom na základě (přinejmenším) velmi sporného výkladu Bible společnosti Watchtower, je nemilosrdné a kruté.

Co by v takové situaci udělal Ježíš? Představme si, že by farizeové namítli: “Ale krev se nesmí jíst”. Na základě toho, co o Ježíšovi a o tom, co učil, víme, je možné, že bychom si o způsobu, jakým to vyřešil, četli něco takového (části psané kurzivou jsou k biblickým textům přidány):

Odpověděl jim: „Nečetli jste, co udělal David, když on a jeho muži měli hlad? Jak vešel do Božího domu a jedli chleby předložení, které nesměli jíst on ani jeho muži, ale jen kněží? Nebo jste nečetli v Zákoně, že kněží v chrámu o sabatu pracují? Přestože tím sabat porušují, zůstávají nevinní. Rozhořčeně se po nich rozhlédl, protože ho hluboce zarmoutila necitelnost jejich srdce, a pak tomu člověku řekl: „Natáhni ruku.“ Natáhl ji a umožnil mu transfuzi. Potom řekl: “„Kdyby vám v sabatní den spadl syn nebo býk do studny, kdo z vás by ho hned nevytáhl? Člověk je přece mnohem cennější než přísné dodržování zákonu o sabatu nebo krvi! Proto je dovoleno přijmout transfuzi a zachránit jí člověka”. Kdybyste chápali, co znamenají slova: ‚Chci milosrdenství, a ne oběti‘, neodsoudili byste nevinné.

Zamysleme se nad poslední myšlenkou výše uvedené smyšlené citace. Ježíš u Matouše 12:7 říká:

“Kdybyste chápali, co znamenají slova: ‚Chci milosrdenství, a ne oběti‘, neodsoudili byste nevinné.”

Není odmítnutí krve prezentováno jako forma oběti, abychom údajně prokázali svou věrnost Bohu?

Publikace svědků Jehovových říká toto:

Je pochopitelné, že pro některé lidi je představa, že někdo odmítne krev, pokud by to pro něj mohlo být nebezpečné nebo dokonce smrtelné, šokující. Mnozí mají pocit, že život je na prvním místě, že život je třeba zachovat za každou cenu. Je pravda, že zachování lidského života je jedním z nejdůležitějších zájmů společnosti. Mělo by to však znamenat, že “zachování života” má přednost před všemi zásadami?

V odpovědi Norman L. Cantor, docent na Rutgers Law School, zdůraznil: “Lidská důstojnost je posílena tím, že jednotlivci je umožněno, aby si sám určil, za jaké přesvědčení má smysl zemřít. V průběhu věků bylo za hodné sebeobětování považováno množství ušlechtilých cílů, náboženských i světských. Jistě, většina vlád a společností, včetně té naší, nepovažuje posvátnost života za nejvyšší hodnotu. “22

Pan Cantor uvedl jako příklad skutečnost, že během válek někteří muži dobrovolně čelili zranění a smrti v boji za “svobodu” nebo “demokracii”. Považovali jejich krajané takové oběti v zájmu principu za morálně špatné? Odsuzovaly jejich národy tento postup jako nečestný, protože někteří z těch, kteří zemřeli, po sobě zanechali vdovy nebo sirotky, kteří potřebovali péči? Domníváte se, že právníci nebo lékaři měli usilovat o soudní příkaz, aby těmto mužům zabránili obětovat se ve jménu svých ideálů? Není tedy zřejmé, že ochota přijímat nebezpečí kvůli zásadám není u svědků Jehovových a prvních křesťanů ojedinělá? Faktem je, že taková věrnost zásadám byla u mnoha osob vysoce ceněna. Jehovah’s Witnesses and the Question of Blood, str. 26

Pro některé věci jistě stojí za to zemřít. Sám náš Pán nám v tom šel příkladem. Ale vzhledem k výše uvedenému zkoumání biblických principů ze starého i nového Zákona, je učení Watchtoweru o krvi jednou z těchto věcí, pro kterou stojí za to zemřít, nebo je to neúplný a nesprávný výklad Písma?

Je lpění na tomto striktním a nedoloženém výkladu Bible obětí Bohu, nebo lidem?

V další podkapitole se zamyslíme nad tím, jestli je rozdíl mezi nepřijetím potenciálně život zachraňující krve v lékařském prostředí a uváděném zkoušení prvních křesťanů za použití krve.

Postoj prvních křesťanů

Souhlasíme s tím, že když se rozhodujeme, jak jednat, je rozumné brát v úvahu, jak jednali první křesťané. Ještě lepší ale je vzít v úvahu, jak jednal přímo Ježíš. Pokud můžeme z inspirovaných spisů o Ježíšově životě určit, jak se máme správně zachovat, pak je “případ uzavřen” a nemusíme dále zkoumat, jak jednali křesťané v následujícíh stoletích. V předchozí části jsme si ukázali, jakými principy se Ježíš řídil.

Navíc řídit se jednáním křesťanů z minulosti znamená riskovat, že budeme prostě napodobovat chybný lidský výklad Božího zákona, zvláště pokud si zvolíme období po prvním století, protože Watchtower tvrdí, že podstata pravého křesťanství se vlivem odpadlictví začala vytrácet již po Janově smrti.

Přesto se literatura Watchtoweru pro obhájení svého postoje ke krvi odvolává na spisy Tertuliána, - ironií je, že jde o muže, o němž publikace zároveň tvrdí, že “pravé učení zkomolil”, “jeho hlavním přínosem pro křesťanstvo byla teorie, na které pozdější pisatelé vybudovali nauku o Trojici” a že biblickou pravdu “smísil s lidskou filozofií”.^27^ Podle stejného článku ve Strážné věži se narodil v roce 160 n. l.

Ponechme však prozatím tento rozpor Watchtoweru stranou a zhodnoťme Tertuliánovo svědectví s otevřenou myslí. Strážná věž z 15.06. 2004 str. 21 říká:

Tertullianus napsal: „Rovněž kde jsou ti, kteří pili hltavě krev vytékající z hrdla na aréně zardoušených odsouzenců, aby vyléčili padoucnici?“ Pohané tedy krev konzumovali, ale o křesťanech Tertullianus napsal, že „[nepožívají] k hostinám ani trochu krve. . . . Abyste ku příkladu mučili křesťany, dáváte jim jíst střeva plněná krví, třebaže víte, že to nemají dovoleno.“ Křesťané tedy krev nepřijímali ani navzdory hrozbám v podobě trestu smrti. Tak důležité pro ně bylo Boží vedení.

Co nám toto vyprávění ve skutečnosti říká? Pokud křesťané nejedli krev, pak prostě dodržovali příkaz nejíst krev. Dále se dozvídáme, že byli k jedení krve pokoušeni pod hrozbou smrti. Při zběžném pohledu by se mohlo zdát, že se jedná o podobnou situaci, jako když dnešní křesťan musí odmítnout transfuzi krve pod tíhou možné smrti. Můžeme však tyto dvě situace srovnat?

Vraťme se k zásadám uvedeným v 17. kapitole 3. Mojžíšovy. Viděli jsme, že není špatné jíst neporažené zvíře, pokud to vyžaduje nutnost. Nebylo to porušení Jehovova zákona za předpokladu, že člověk učinil nezbytná opatření, aby ukázal, že na zákon bere ohled - například když se pak obřadně očistil. V sázce je především to, zda dotyčný bude respektovat Jehovův náhled na život. Co ale v případě, kdy by byl tentýž jedinec zajat a bylo mu řečeno, aby snědl něco s krví, a tím vyjádřil své zavržení židovské víry? V sázce je zcela jiný princip. Tentokrát není požití krve přijetím laskavého opatření od Boha, ale vnějším projevem odmítnutí vztahu k němu. Vše záleží na kontextu.

Proto pro křesťany v aréně, kteří mohli být vybídnuti k požití krve, jistě nešlo o to, zda to Kristův zákon dovoluje, ale spíše o to, jaké prohlášení tím veřejně činí - odmítnutí Ježíše. Stejný efekt má v dnešní době podpis na kusu papíru. Podepsat papír není samo o sobě špatné. Ale co když se jím veřejně vzdávám své víry? Vidíme, že skutečně záleží na kontextu.

Vraťme se ještě k židovskému principu “Pikuach nefeš”. Zachování života mělo obecně přednost před židovským zákonem, ale existovaly výjimky. Například pokud nebyly k dispozici košer potraviny, mohl Žid jíst nekošer potraviny, aby se vyhnul hladovění, nebo tak mohl učinit, aby vyléčil nemoc.^4^ Modlářství nebo hanobení Božího jména však nebyly dovoleny, i kdyby šlo o život. Situace prvních křesťanů ve zkoušce víry se netýkala stravy, zdraví a nutnosti. Šlo o zkoušku, zda budou hanobit Boží jméno tím, že se proti němu budou vyjadřovat svými činy - ať už pojídáním krve nebo spálením jen špetky kadidla před císařem.

Oběti

Biblické pokyny týkající se zacházení s krví souvisejí s úctou k životu a Watchtower tvrdí, že transfuze krve odmítá, protože si “váží daru života”.

“Protože si vážíme života, máme vyplněný dokument Plná moc a pokyny pro zdravotní péči a vždycky ho nosíme s sebou. Uvádíme v něm, co si přejeme, pokud jde o transfuzi a některé léčebné postupy. Je tvoje Plná moc aktuální? Pokud ji potřebuješ vyplnit nebo aktualizovat, neotálej s tím.” Strážná věž únor 2023 str. 23-24

Možná vás tedy překvapí, že Watchtower přiznává, že odmítání transfuzí krve vedlo k úmrtí svědků Jehovových, a dokonce ukazuje fotky 26 dětí svědků Jehovových, které zemřely při odmítání krve.

“Svědkové Jehovovi netvrdí, že krevní transfuze neudržely při životě pacienty, kteří by jinak mohli zemřít.” Krev, medicína a Boží zákon str. 38

“V minulosti zemřely tisíce mladých lidí proto, že dali Boha na první místo. To se děje i dnes, jenomže ty dnešní tragické události se odehrávají v nemocnicích a soudních síních a týkají se otázky krevní transfúze..” Probuďte se! 1994 22. května s. 2

Děti svědků Jehovových

Rodiče mají povinnost pečovat o své děti a státní orgány mají právo odebrat dítě rodiči, který s ním špatně zachází nebo je ohrožuje. Obzvláště citlivá otázka je, když rodiče dovolí, aby náboženské přesvědčení ovlivňovalo péči, kterou dítěti poskytují. Když svědek odmítne transfuzi krve pro své dítě v situaci, kdy jde o život nebo smrt, je běžné, že soudy rozhodnou v neprospěch svědků a transfuzi podají. Bezkrevní léčba není vždy možná, například v situacích na pohotovosti a při náhlé ztrátě krve. Dále je léčba kojenců rizikovější vzhledem k jejich menšímu objemu krve.

Publikace Jak může krev zachránit náš život? souhlasí s tím, že stát by měl chránit děti, ale tvrdí, že odmítnutí transfuze krve by nemělo být považováno za zanedbání péče.

“Křesťané samozřejmě souhlasí se soudními zásahy, které brání zneužívání nebo zanedbávání dětí. Snad jsme už četli o případech, kdy nějaký rodič jednal s dítětem brutálně nebo mu odpíral veškerou lékařskou péči. Jak tragické! Stát zřejmě může a má zasáhnout, aby ochránil zanedbávané dítě. Proto je snadné rozeznat, jak zásadně odlišné to je, když pečující rodič prosí o vysoce kvalitní lékařskou péči bez použití krve.”

Nechat dítě zemřít kvůli náboženským ideálům se nijak neliší od jiných forem zanedbávání. Většina svědků by souhlasila s tím, že je špatné, když jsou děti ponechány napospas smrti kvůli lékařským ideologiím jiných náboženských skupin, jako je “Church of Christ, Scientist” nebo scientologie.

V dopise starším z března 2022 “How Parents Can Protect Their Children From Misuse of Blood” (česky: “Jak mohou rodiče ochránit své děti před zneužitím krve”) se rodičům říká, aby jejich děti dokázaly svou víru obhájit, budou-li čelit možnosti transfuze:

Překlad do češtiny:

3. Pevné přesvědčení je zásadní, protože lékař mající dobré úmysly může neústupně tvrdit, že krev zlepší stav dítěte.

4. Rodiče musí být pevně rozhodnuti “zdržet se krve” tím, že ji pro své dítě odmítnou. (Sk 15:28,29; 5. Moj. 12:23,25) Měli by včas seznámit všechny poskytovatele zdravotní péče se svým neoddiskutovatelným postojem a že jsou ochotni přijmout bezkrevní alternativy.

5. Rodiče by také měli svým dětem pomáhat, aby si vytvořily vlastní přesvědčení a dokázaly svou víru obhájit, budou-li čelit možnosti transfuze. (1. Petra 3:15) To je důležité, protože někteří lékaři mohou souhlasit s tím, že budou respektovat rozhodnutí o léčbě nezletilých, kteří prokázali dostatečnou zralost k tomu, aby se sami rozhodli o léčbě. Některé soudy právo takových nezletilých osob na takové rozhodnutí potvrdily.

Menší děti nemají žádné své vlastní přesvědčení o tom, že přijmout transfuzi je špatné. Jsou indoktrinováné svými rodiči. Kdyby vyrůstali v muslimské rodině byly by úplně stejně přesvědčené o špatnosti jedení vepřového. Navíc, v případě dětí svědků Jehovových se odhaduje, že přibližně dvě třetiny z nich nakonec toto náboženství opustí. Měl by rodič vystavit život svého dítěte riziku kvůli své víře, se kterou dítě stejně pravděpodobně nebude v dospělosti souhlasit?

Děti svědků Jehovových jsou vyškoleny v tom, že soudem vynucená transfuze krve se podobá znásilnění.^2^ Když takové prohlášení vysloví dítě, jistě zapůsobí na emoce a zní přesvědčivě. Nicméně je důležité si uvědomit, že toto dítě bylo celý život indoktrinované proti transfuzím a zkrátka není schopno učinit informované rozhodnutí o tak složitém tématu. Pravděpodobně mnohokrát slyšelo, že krevní transfuze jsou nebezpečné nebo že urážejí Jehovu. Možná si dokonce s rodiči předem nacvičovalo, co říct, pokud lékař tvrdí, že potřebuje krev. Taková je zkušenost jednoho čtenáře, který autorovi jwfacts napsal:

“Byl jsem tak indoktrinovaný, že můj táta při rodinném studiu bible hrál role, já jsem ležel na podlaze a předstíral, že jsem měl autonehodu, a on hrál roli lékaře a nacvičovali jsme, co bych řekl v situaci, kdyby mě tlačili k transfuzi krve. Vím, že by měl pocit, že udělal správnou věc, nicméně jsem moc ráda, že jsem se probudil a poznal, jak pošetilý tento celoživotní strach byl a jak nebiblický ve skutečnosti je, když se podíváte na to, co Ježíš učil o tom, že život je důležitější než zákon.”

Některé děti svědků Jehovových se do situace, kdy potřebovali krev, skutečně dostaly. To je případ Carolyn Iveyové, která se narodila předčasně 31. srpna 1975. Lékaři rozhodli, že k záchraně jejího života a života jejího dvojčete je nutná transfuze krve, a mladý právník neúnavně pracoval na tom, aby dvojčata potřebnou léčbu dostala. Julia nepřežila, ale Carolyn ano. Příběh začíná o tři desetiletí později.

“Pensacolský právník Joel Cohen právě pročítal svůj e-mail, když na něj vyskočila jedna věta: “Zachránil jste mi život, když jsem byla ještě dítě.” “Zježily se mi z toho chlupy na krku,” řekl. E-mail byl od Carolynn Ivey Evansové, šestatřicetileté ženy z Ohia, která by bez Cohenova právního úsilí možná zemřela už jako kojenec. Pro Carolynn Ivey Evansovou - nyní je vdaná a žije v Ohiu - byl e-mail Cohenovi součástí hledání identity. “Je mi teď 36 let a jsem matkou čtyř dětí,” napsala v e-mailu pro Pensacola News Journal pro tento příběh. “Celé roky jsem přemýšlela, co se stalo se mnou a mou sestrou-dvojčetem. Začala jsem pátrat před šesti měsíci prostřednictvím internetu a byla jsem tak překvapená, jak velký příběh to ve skutečnosti je. … Tak jsem kontaktovala pana Cohena (abych mu poděkovala), protože mi zachránil život. Nebýt pana Cohena, který za mě bojoval, dnes bych tu nebyla! Dohnalo mě to k slzám, že se tak snažil.” content.usatoday.com 27. 3. 2012

Je tragické pomyslet na děti, které takovou šanci nedostaly a byly obětovány kvůli víře svých rodičů.

Závěr

Bible klade velký důraz na úctu k životu. U Matouše 12:11 Ježíš ukázal, že je důležitější zachránit život zvířete než dodržovat Mojžíšův zákon. Oč důležitější je zachránit život člověka než dodržovat zákon o transfuzích krve, který Watchtower zavedla až v roce 1945 a o kterém můžeme přinejmenším říct, že nemá jasný podklad v Bibli.

Problém není v tom, že se někdo na základě svého svědomí a dostupných informací sám rozhodne, že přijme či nepřijme transfuzi. Znepokujující je, když náboženství po svých členech autoritativně vyžaduje, aby se svědomí všech jednotlivců podřídilo jejímu názoru, a to pod hrozbou vyloučení ze sboru a často také rodiny a přátel.

Je pravděpodobné, že časem bude vyvinuta bezkrevní alternativa, která bude schopna plně nahradit krev. Případně může právní tlak přinutit Watchtower, aby se vrátila ke svému původnímu stanovisku a opět povolila krevní transfuze či alespoň “4 hlavní složky krve”. Mezitím budou svědkové Jehovovi bohužel dále zbytečně umírat; s přesvědčením, že poslouchají Boha, když v kritické chvíli odmítají krevní léčbu. V tomto ohledu má Watchtower na svých rukou vinu krve. Jiní lidé jsou stále vyloučeni ze sboru proto, že dříve přijmuli krevní složky, které jsou nyní přijatelné.

Je ironií, že Boží zákon o krvi měl projevit úctu k životu, zatímco měnící se stanovisko Watchtoweru vede ke zbytečné smrti.

Poznámky pod čarou

[1] Dostupné z wol.jw.org.

[2]

“Soudce napsal: „D. P. potvrdila, že bude všemi dostupnými způsoby odporovat krevní transfúzi. Považovala transfúzi za napadení svého těla a srovnala ji se znásilněním. Požádala soud, aby respektoval její volbu a dovolil jí pokračovat v léčení [v té nemocnici] a aby nenařizoval transfúze krve.“ Křesťanské poučení, které kdysi dostala, jí v této obtížné době pomohlo. Jedna dvanáctiletá dívka se léčila na leukémii. Organizace pro péči o dítě předložila věc soudu, aby mohla být dívce vnucena krev. Soudce došel k závěru: „L. řekla soudu jasně a věcně, že pokud se někdo pokusí dát jí transfúzi krve, bude proti této transfúzi bojovat celou svou silou. Řekla, a já jí věřím, že bude křičet a zápasit a že si vytrhne z paže injekční zařízení a bude se snažit zničit krev ve vaku nad svou postelí. Odmítám vydat příkaz, kterým bych vystavil toto dítě takovým mukám. . . U této pacientky je léčení, které navrhuje nemocnice, zaměřeno pouze na chorobu v tělesném smyslu. Nebere ohled na její citové potřeby a náboženské názory.“” Strážná věž 1991, 15. června, s. 17

Watchtower sama přirovnává soudem vynucenou transfuzi krve ke znásilnění:

“Zvláště když Bible spojuje zdrženlivost od krve s takovými věcmi, jako je zdrženlivost od smilstva. Proto, když se křesťané brání znásilnění - znesvěcujícímu sexuálnímu útoku -, měli by se bránit i soudem nařízené transfuzi krve, která je rovněž formou útoku na tělo."^5^ Strážná věž 1980, 15. června, str. 23; viz také Služba Království, listopad 1990 str. 6

“Musíš chápat, že ti, kdo tyto otázky kladou, obvykle čekají na to, jakým způsobem krev odmítneš. Nedělej to neuváženě! Jak bychom se mohli vyhnout neporozumění? Mohl bys odpovědět:

„Kdybyste mi nějak vnutili krev, bylo by to stejné, jako kdybyste mě znásilnili. Po zbytek svého života bych trpěl citovými i duchovními následky tohoto nežádoucího útoku. Celou silou bych se bránil takovému znásilňování svého těla, k němuž jsem nedal souhlas. Vynaložil bych veškeré své úsilí, abych útočníky zažaloval, stejně jako bych to udělal v případě znásilnění.“” Služba Království, listopad 1990 str. 6

Znásilnění je obecně násilné a traumatizující, s dlouhodobými emocionálními následky. Transfuze krve není o nic traumatičtější než zbytek operace, pomineme-li nábožensky vnucovaný pocit viny od Watchtoweru, že tento lékařský zákrok zničí vztah člověka s Bohem a jeho šanci na věčný život.

[3] Strážná věž z 01.08.1961 se k transplantacím vyjádřila takto:

“Je v Bibli něco proti tomu, aby člověk dal své oči (po smrti) k transplantaci nějakému živému člověku?-L. C., Spojené státy.

Otázka, zda dát své tělo nebo jeho části po smrti k dispozici vědcům nebo lékařům za účelem vědeckých výzkumů nebo náhrady u jiných lidí, se některým náboženským organizacím nelíbí. Nezdá se však, že by to zahrnoval nějaký biblický princip nebo zákon. Je to tedy něco, o čem musí každý rozhodnout sám. Pokud je ve svém vlastním vědomí a svědomí přesvědčen, že je to správné, pak může takové opatření učinit a nikdo jiný by ho za to neměl kritizovat. Na druhé straně by nikdo neměl být kritizován za to, že takovou dohodu nepřijme.”

Jen o několik let později se stanovisko Watchtoweru změnilo. Ve Strážné věži z 15.11.1967, str. 702 se psalo:

Lidem bylo Bohem dovoleno jíst zvířecí maso a udržovat svůj lidský život tím, že si berou životy zvířat, ačkoli nesměli jíst krev. Zahrnovalo to i jedení lidského masa, udržování vlastního života pomocí těla nebo části těla jiného člověka, živého nebo mrtvého? Ne! To by byl kanibalismus, praktika odporná všem civilizovaným lidem. Jehova jasně rozlišoval mezi životem zvířat a životem lidí, přičemž lidstvo bylo stvořeno k Božímu obrazu, s jeho vlastnostmi. (Gn 1:27) Toto rozlišení je zřejmé z jeho dalších slov. Bůh dále ukázal, že život člověka je posvátný a nelze si ho brát podle libosti, jak to lze dělat se zvířaty, která mají sloužit jako potrava. Pokud by člověk projevoval neúctu k posvátnosti lidského života, vystavil by se nebezpečí, že mu bude jeho vlastní život odebrán.” (1 Mojž. 9:5, 6). … Když vědci dojdou k závěru, že tento normální proces již nebude fungovat, a navrhnou odstranění orgánu a jeho přímé nahrazení orgánem jiného člověka, jedná se o pouhou zkratku. Ti, kdo se takové operaci podrobí, tak žijí z těla jiného člověka. To je kanibalismus. Tím, že Jehova Bůh dovolil člověku jíst zvířecí maso, však neudělil svolení k tomu, aby se lidé snažili udržet svůj život tím, že budou kanibalisticky přijímat do svého těla lidské maso, ať už rozžvýkané, nebo v podobě celých orgánů či částí těla odebraných jiným lidem. … Co však dělat, když je křesťan požádán, aby poskytl orgán pro použití u jiného člověka nebo aby dovolil použít část těla zemřelého milovaného člověka? Můžeme se ptát: Pokud se křesťan osobně rozhodl, že nebude udržovat svůj vlastní život tělem jiného nedokonalého člověka, mohl by svědomitě dovolit, aby byla část jeho těla takto použita k udržení života někoho jiného? … Z této diskuse by mělo být zřejmé, že křesťané, kteří byli osvíceni Božím slovem, se nemusí rozhodovat pouze na základě osobního rozmaru nebo emocí. Mohou brát v úvahu Boží principy zaznamenané v Písmu a používat je při osobních rozhodnutích, když hledají Boží vedení, důvěřují mu a vkládají svou důvěru v budoucnost, kterou má připravenou pro ty, kdo ho milují.

Strážná věž z 15.11.1969 zveřejnila zkušenost svědka (není jasné, zda šlo o muže či ženu), který byl v nemocnici, aby mu ze zdravotních důvodů byla odstraněna ledvina. Vypráví:

Den před plánovanou operací za mnou přišel vedoucí týmu pro transplantaci ledviny a zeptal se mě, jestli bych souhlasil s tím, že ledvinu, které se vzdám, dám k dispozici mladému pacientovi, kterému selhaly ledviny. Ukázalo se, že ačkoli tepna vedoucí k mé ledvině nefungovala, samotná ledvina byla v dobrém stavu. Lékař měl o mou ledvinu zájem, ale vysvětlil jsem mu, že jako jeden ze svědků Jehovových se musím řídit tím, co v takové věci určuje Boží zákon. Řekl jsem mu, že upřímnou a podrobnou odpověď na svůj dotaz dostane poté, co s rodinou probereme Boží slovo na tuto záležitost.

Později toho dne jsme ho informovali o našem biblickém postoji k lidskému tělu a jeho používání a citovali jsme příslušné pasáže Božího slova. Zeptal se mě, zda si mohu zachovat dobré svědomí poté, co jsem jeho mladému pacientovi odepřel ledvinu. V odpovědi jsem zdůraznil, že moje ledvina není moje a musí být použita v souladu s vůlí toho, kdo ji stvořil. A on byl nucen přiznat, že ani s ledvinou nemůže zaručit přežití svého pacienta. Poukázal jsem na to, že budoucí život skrze slíbené vzkříšení pro mě i jeho mladého pacienta závisí na naší poslušnosti Božím zásadám, jak jsou uvedeny ve Svatém Písmu.

V roce 1973 se v Probuďte se objevil rozhovor s jistým chirurgem, který řekl:

“Krev je tekutý orgán. … Vzhledem k tomu, že krevní buňky se běžně zničí za šedesát dní a “obrat” tekutého obsahu je ještě rychlejší, je transfuze krve dočasnou nebo přechodnou transplantací tekutého orgánu.” g73 6/8 str. 15

Je zajímavé, že v době, kdy byly stejně jako krevní transfuze zakázány i transplantace, se Watchtower nevyhýbala zdůrazňování jejich podrobností.

Například Probuďte se z 22.03.1974, str. 21 obsahuje rozhovor s chirurgem, který byl zároveň svědek Jehovův. Ten řekl:

“Transfuze krve je dnes považována za nebezpečný zákrok - stejně nebezpečný jako jakákoli jiná transplantace orgánů.”

Nebo Probuďte se z 08.08.1978, str. 15 cituje jiného lékaře:

‘“Transfuze je nepochybně důležitým ochranným faktorem a často jediným prostředkem k záchraně ohroženého života. Jako všechny transplantace však přináší určitá rizika; transfuze není nic jiného než transplantace. Může být zodpovědná za přenos mnoha nemocí…”’

Dnes už publikace Watchtoweru nesrovánají transfuze a transplantace. Oslabili by tím své vlastní stanovisko k transfuzím.

V roce 1980 se Strážná věž vrátila ke svému úplně původnímu stanovisku, transplantace jsou od té doby povolené:

Pokud jde o transplantaci lidské tkáně nebo kostí z jednoho člověka do druhého, je to věcí svědomí každého svědka Jehovova. Někteří křesťané mohou mít pocit, že vzít si do svého těla jakoukoli tkáň nebo část těla z jiného člověka je kanibalismus. Mohli by zastávat názor, že transplantovaný lidský materiál se má stát součástí těla příjemce, aby ho udržel při životě a funkční. Možná v tom nevidí zásadní rozdíl oproti konzumaci masa ústy. Takové pocity mohou pramenit z úvahy, že Bůh neučinil zvláštní ustanovení pro člověka, aby jedl maso svých bližních, zatímco učinil ustanovení pro lidi, aby jedli maso zvířat, kterým byla vypuštěna životodárná krev. Mohou se také zamyslet nad tím, jak se lidé v biblických dobách dívali na to, že se živí přijímáním lidského masa. Viz například vyprávění v 2. Královské 6:24-30; 5. Mojžíšova 28:53-57; Nářky 2:20 a Nářky 4:10. U Jana 6:48-66 Ježíš obrazně hovoří o pojídání svého těla a pití své krve. Když slyšeli tuto diskusi a nevnímali duchovní význam jeho slov, někteří z jeho židovských učedníků byli šokováni a odvrátili se od jeho následování. Tato vyprávění ilustrují, jak se někteří lidé stavěli k pojídání lidského masa.

Jiní upřímní křesťané dnes mohou mít pocit, že Bible rozhodně nevylučuje lékařské transplantace lidských orgánů. Mohou to zdůvodnit tím, že v některých případech se nepředpokládá, že by se lidský materiál stal trvalou součástí těla příjemce. Říká se, že tělesné buňky se vyměňují přibližně každých sedm let, a to by platilo pro všechny části lidského těla, které by byly transplantovány. Lze také namítnout, že transplantace orgánů se liší od kanibalismu, protože “dárce” není zabit za účelem poskytnutí potravy. V některých případech si osoby na pokraji smrti skutečně přály, aby byly části jejich těla použity k transplantaci. Pokud by ovšem transplantace vyžadovala přijetí krve jiného člověka, bylo by to nepochybně v rozporu s Božím příkazem - Sk 15:19,20.

Je zřejmé, že osobní názory a pocity svědomí se v této otázce transplantací liší. Je dobře známo, že použití lidského materiálu pro lidskou spotřebu se pohybuje v celé šíři od drobných položek, jako jsou hormony a rohovky, až po velké orgány, jako jsou ledviny a srdce. Zatímco Bible výslovně zakazuje konzumaci krve, neexistuje žádný biblický příkaz, který by výslovně zakazoval přijímání jiných lidských tkání. Z tohoto důvodu by měl každý jednotlivec, který stojí před rozhodnutím v této věci, pečlivě a v modlitbě zvážit věci a poté se svědomitě rozhodnout, co by mohl nebo nemohl udělat před Bohem. Je to věc osobního rozhodnutí. (Gal. 6:5) Soudní výbor sboru nebude přijímat disciplinární opatření, pokud někdo přijme transplantaci orgánu. w80 3/15 str. 31

Od té doby Watchtower nepublikuje články o rizikách transplantací, o možném přenosu osobnosti přes darovaný orgán nebo o tom, že transplantace je v podstatě to samé co transfuze.

Smutné je, že se Watchtower nikdy neomluvila za to, že udělala chybu v interpretaci Bible a že po všech členech vyžadovala, aby odmítali transplantace - což mohlo vést ke zbytečným úmrtím a zhoršením zdravotního stavu svědků Jehovových po celém světě.

[4] Košer je soubor předpisů v judaismu, který určuje, které potraviny a nápoje jsou přípustné ke konzumaci a jak musí být připraveny.

[5] Náš překlad originálního textu.

[6] Například Strážná věž v článku z 1. března 1988 (česky 1. prosince 1988) nazvaném “Odpovědné rození dětí v tomto čase konce” obsahuje tyto výroky:

Dnes není rození dětí výslovně součástí práce, kterou Jehova svěřil svému lidu. Otázka rození dětí v tomto čase konce je tedy osobní věcí a každá dvojice se musí rozhodnout sama. Ale protože „zbývající čas je zkrácen“, manželské dvojice udělají dobře, když pečlivě a s modlitbou zváží výhody a nevýhody rození dětí v těchto dobách. (1. Kor. 7:29)

[7] [8] Publikace The Bible Students Monthly (vydání z prosince 1913) cituje Dr. A. L. Soresi z Fordhamské univerzity, který se zmiňuje o úžasných výsledních, kterých s krevní transfuzí dosáhl. Dále časopis Útěcha (později přejmenovaný na Probuďte se!) z 8. března 1939 uvádí následující příhodu:

“U jezera Larder Lake v Ontariu dovolili rodiče dvouletému dítěti, aby nabídlo kus chleba medvědovi na řetězu. Medvěd se natáhl, srazil dítě k zemi a pokousal ho tak surově, že bylo zapotřebí tří mužů, aby ho oddělili palicí, a k záchraně života dítěte byla nutná transfuze krve. Jedná se o druhý podobný případ v posledních letech. Strážná věž dokazuje, že věznění divokých zvířat je nebiblické. Medvěd nebyl sám sebou. Kdyby se mohl volně pohybovat, pravděpodobně by na dítě nikdy nezaútočil. Medvěd byl zabit.”

[9] Strážná věž 1958 srpen 1 str. 478:

“Sbory však nikdy nebyly instruovány, aby vylučovaly ze společenství ty, kteří dobrovolně přijímají transfuze krve nebo je schvalují. Necháváme soud nad takovými porušovateli Božího zákona týkajícího se posvátnosti krve na Jehovovi, Nejvyšším soudci.” ⁵

[10] Pojednávala o tom Strážná věž z 15. ledna, str. 63-64, 1961. Svědkové Jehovovi - Hlasatelé Božího království, str. 184 k tomu říká následující:

Těm, kteří nedbají na božský požadavek, přijímají transfúze krve a projevují nekajícný postoj, je v souladu s tímto porozuměním od roku 1961 odnímána pospolitost se sbory svědků Jehovových..

[11] Srovnej Skutky 13:44–48; 14:1; 17:1–5, 10–12, 15–17; 18:4.

[12] Srovnej Skutky 18:1–4, 24–28.

[13] Skutky 15:29. Zde opět platí, že když někdo chápe výraz ‚získat z krve‘ v absolutním smyslu jako druh všeobecného zákazu, bude to znamenat, že nemůže podstoupit jakékoli krevní testy, nemůže být operován, pokud se nejedná o operaci, jež nekrvácí, a i v dalších ohledech se musí všemi způsoby „zdržovat krve“. Z kontextu však nevyplývá, že by se jednalo o takový obecný zákaz, ale že se tento příkaz konkrétně týkal skutečného jedení krve.

[14] Už Strážná věž z 15. dubna 1909 připustila o záměru tohoto dopisu (strana 117): „Věci zde doporučované byly nezbytné pro udržení přátelství ‚těla‘ složeného z Židů i pohanů s ohledem na jejich odlišnosti ve vzdělání a v citech.“

[15] Skutky 15:5, 23–29.

[16] Viz Judaism (Judaismus), sv. II, George Foot Moore, Cambridge, Harvard University Press, 1954, strany 31, 32

[17] Citace z publikací:

“Její rodiče Darrell a Rhoda Labrenzovi jako křesťanští svědkové Jehovovi správně považovali transfuzi krve za porušení Božího zákona, a proto se proti ní postavili. Měli starost o věčné blaho svého dítěte, neboť věčný život je vyhlídkou pouze pro ty, kteří dodržují Boží zákony.” Ročenka 1975 str. 224

“Představme si však, že by něčí žena nebo dítě byly blízko smrti. Darování krve, ať už by šlo o kohokoli z milované osoby, by stále představovalo porušení Božího zákona. To, že je člověk blízko smrti, mu nedává svobodu porušovat Boží příkazy. Když je člověk blízko smrti, není to čas na to, aby si zahrával s Božím zákonem nebo ho porušoval, ale čas na to, aby se Bohu co nejvíce přiblížil tím, že mu zůstane věrný. Odměnou za věrnost je věčný život. Jak pošetilé by bylo hazardovat s vyhlídkou na věčný život kvůli velmi nejistému příslibu vyléčení krevní transfuzí!” Strážná věž 1970 duben 15 str. 249

“Ale co když je křesťan vážně zraněn nebo potřebuje nějaký rozsáhlejší chirurgický zákrok? Řekněme, že lékaři tvrdí, že takový křesťan musí dostat transfuzi krve, protože jinak zemře. On si samozřejmě nepřeje umřít…. Měl by snad křesťan porušit Boží zákon jen proto, aby v tomto systému věcí žil o něco déle? Ježíš řekl: „Kdokoli chce . . . zachránit svou duši [neboli život], ztratí ji; kdokoli však ztrácí svou duši kvůli mně, nalezne ji.“ (Matouš 16:25) Nechceme umřít. Pokud bychom se však snažili zachránit si současný život za cenu porušení Božího zákona, ohrozili bychom tím svou vyhlídku na získání věčného života.” Co Bible doopravdy říká (2005) str. 130-131

[18] Můžeš žít navždy v pozemském ráji, str. 205 uvádí:

“Když tedy Kristus přišel a dal svůj dokonalý život jako oběť, co se stalo se Zákonem? Byl odstraněn. „Již nejsme pod vychovatelem,“ vysvětlil Pavel. (Galaťanům 3:25) Odstranění Zákona bylo pro Izraelity úlevou. Ukázal, že jsou hříšníky, protože nikdo z nich nedodržoval tento Zákon dokonale. Pavel řekl: „Kristus nás vyplacením osvobodil z kletby Zákona.“ (Galaťanům 3:10–14) Proto Bible také říká: „Kristus je konec Zákona.“ — Římanům 10:4; 6:14.”

[19] Jak může krev zachránit náš život?, str. 6 říká:

Co říci ke krevní transfúzi? Experimentování s ní se datuje od začátku 16. století. Thomas Bartholin (1616–80), profesor anatomie na univerzitě v Kodani, namítal: ‚Ti, kteří zavlékají používání lidské krve pro vnitřní léčbu chorob, ji zřejmě zneužívají a těžce hřeší. Kanibalové jsou zatracováni. Proč si tedy neošklivíme ty, kteří poskvrňují své hrdlo lidskou krví? Podobné je přijímání krve z proříznuté žíly, jak ústy, tak nástroji pro transfúzi. Ti, kdo provádějí takové operace, jsou podrobeni hrůze z božského zákona, jímž je zakázáno jedení krve.‘

Přemýšliví lidé v minulých staletích tudíž uznávali, že biblický zákon se vztahoval jak na přijímání krve do žil, tak na její přijímání ústy. Bartholin uzavřel: „Každý způsob přijímání [krve] slouží jednomu a témuž účelu: že touto krví je nemocné tělo oživeno nebo uzdravováno.“

[20] Viz 11. kapitola 3. Mojžíšovy.

[21] V mnoha lékařských situacích je samozřejmě záslužné krev nepodávat a využít bezkrevní alternativu, stejně jako je záslužné nepodávat antibiotika při každé nemoci. Stejně jako se škodlivě přehání s předepisováním antibiotik, tak se přehání i s používáním krve. Antibiotika jsou však v určitých situacích nezbytná stejně jako transfuze. Uvědomme si také, že stejný zákaz na krevní léčbu platí frontálně pro všechny svědky Jehovovy po celém světě, tedy i v zemích, kde je zdravotní péče na velmi špatné úrovni. Bezkrevní alternativa, která je běžná v jedné zemi, může být velkým problémem či úplně nemožná v jiné zemi či jen za jiných okolností. Nemluvě o tom, že zákaz transfuzí platí od poloviny 20. století, kdy bezkrevní léčba nebyla na úrovni jako dnes. Když se v článcích Watchtoweru píše, že operaci lze provést bez krve, odvádí se pozornost čtenářů od skutečnosti, že existují okolnosti, kdy je krev k přežití nezbytná.

[22] Viz g90 10/22 pp. 3-7, česky nevyšlo.

[23] Navzdory tvrzení Watchtoweru představuje krev samotná v Písmu nikoliv život, ale smrt, a slouží k předobrazu života ztraceného nebo obětovaného. Srovnej 1. Mojžíšovu 4:10, 11; 37:26; 42:22; 2. Mojžíšovu 12:5–7 (porovnej toto s 1. Petra 1:18, 19); 2. Mojžíšovu 24:5–8; Matouše 23:35; 26:28; 27:24, 25 a tak dále. Pokud je však krev součástí živého tvora, potom může být obrazem života neboli živé „duše“.

[24] 3. Mojžíšova 17:13, 14; 5. Mojžíšova 12:15, 16, 24, 25.

[25] Společnost Watchtower se snaží obejít skutečnost, že se při transfúzi nejedná o přijímání jídla ani o výživu těla. Dělá to tak, že když o celé problematice pojednává, pro svoji potřebu svévolně spojuje termín „vyživovat“ s termínem „zachovat si život“ nebo dokonce používá pouze „zachovat si život“ (viz například Strážná věž z 1. března 1989, strana 30 (česky 20/1989,samizdat); Strážná věž z 15. dubna 1985, strana 12 (česky 1. ledna 1986 a 19/1985, samizdat)). To je klasická taktika, jak odvést pozornost od podstaty problému. Výživa těla příjímáním potravy a zachování života nejsou jedno a totéž. Přijímání potravy je pouze jedním z mnoha prostředků, kterými je náš život zachováván. K dalším patří dýchání, dostatek vody a ostatních tělních tekutin, udržení normální tělesné teploty a dostatek spánku a odpočinku. Když se v dané otázce Písmo dotýká krve, nečiní tak zeširoka a v pojetí „zachovat si život“ jako celek, ale zcela konkrétně se zaměřuje na akt jedení krve, a ještě podrobněji, na jedení krve usmrcených zvířat. Když Izraelita jedl nevykrvácené maso, zachování jeho živo- ta v žádném případě nezáviselo na konzumaci krve, kterou maso obsahovalo. Samotné maso, lhostejno zda s krví nebo bez ní, by k tomu účelu posloužilo dostatečně. Předmětem sporu tak nebylo to, zda si zachová život, když bude – nebo naopak nebude – jíst krev. Byl zakázán vlastní akt jedení krve, a zákony ohledně krve nerozebíraly pohnutky jednotlivce nebo konečné důsledky v případě, že krev jedl.

[26] Poprvé je transfuze krve označena za nesprávnou v roce 1944 (Strážná věž 1944, 1. prosinec). Ve Strážné věži z 1. července 1951, str. 414-416, bylo podrobně objasněno, že svědkové Jehovovi nesmějí používat krev v žádné formě. Dále článek v Probuďte se! z 22. října 1951 přinesl zkušenost svědků Jehovových, kteří odmítli transfuzi krve pro své nemocné dítě, a citoval matku, která řekla:

“Vždycky jsem si přála holčičku. Ale nemůžeme porušit Jehovův zákon. Dal nám tyto příkazy. Řekl nám, že když se jimi budeme řídit, budeme žít. Pokud je dodržovat nebudeme, zavrhne nás. Věříme, že je důležitější plnit jeho příkazy, než je vědomě porušovat tím, že dám svému dítěti krev.””

[27] viz Strážná věž 2002 5/15 s. 30

Publikováno v roce 2023. Článek vychází z knihy Hledání křesťanské svobody a článku na jwfacts.com.